Odpuštění
Odpusť mi,
že jsem neuměl zůstat,
když jsi nejvíc potřebovala,
abych zůstal.
Odpusť mi ticho,
které bolelo víc než křik.
A slova,
která jsem řekl pozdě.
Neprosím, abys zapomněla.
Zapomenout by znamenalo,
že to nic nebylo.
A bylo.
Prosím jen,
abys mi dovolila
položit ruku tam,
kde jsem ti ublížil.
Ne abych to vzal zpět,
to už nejde,
ale abych tam zůstal,
dokud se to nezahojí.
Jestli ještě někdy půjdeš
kolem našeho okna,
nech ho pootevřené.
Neslibuji, že budu dokonalý.
Slibuji jen, že tentokrát
už z něj neodejdu.
Odpustíš mi?
V růžových zahradách
V růžových zahradách
se neztrácíš,
tam se nacházíš.
Mezi keři, co voní jako první polibek,
tam kde okvětní lístky padají pomalu,
jako by se jim nechtělo na zem,
jsi stála ty.
Měla jsi šaty barvy ranního nebe
a v dlaních
celé léto.
Řekla jsi: „Zůstaň.“
A já zůstal.
Ne kvůli růžím,
ale protože když jsi mezi nimi,
i trny kvetou.
Kdybych měl celý svět
popsat jednou větou,
řekl bych:
Byli jsme v růžových zahradách
a na chvíli
bylo všechno odpuštěné.
Poutník na cestách
Jde.
Boty má rozbité a duši celou,
plášť mu voní deštěm a kouřem,
a v kapse nosí kámen z domova,
aby nezapomněl, odkud vyšel.
Poutník nejde proto, že by musel.
Jde proto, že nemůže zůstat.
První den šel přes pole.
Vítr mu bral klobouk a on se smál.
Druhý den přes les,
kde stromy znaly jeho jméno,
i když on je zapomněl.
Třetí den došel k řece.
Řeka se ptala: „Kam?“
On odpověděl: „Nevím.“
Řeka řekla: „Tak pojď se mnou kousek.“
A tak šli spolu.
Potkal ženu, co prodávala jablka.
Dala mu jedno zadarmo a řekla:
„To je pro cestu zpátky.“
On řekl: „Já se nevracím.“
Ona se usmála: „Každý se vrací. Jen jinudy.“
Potkal dítě, co plakalo.
Dítě ztratilo míč.
Poutník mu dal svůj kámen z domova.
Dítě přestalo plakat a kámen si nechalo.
A poutník šel dál o něco lehčí.
Potkal starce, co seděl u ohně.
Starec řekl: „Už jsem všude byl.“
Poutník se zeptal: „A kde je nejlépe?“
Starec ukázal na místo vedle sebe u ohně:
„Tady.“
A tak si sedli.
Noc byla dlouhá a oheň mluvil.
Vyprávěl o městech, co shořela,
o láskách, co odešly,
o cestách, co nikam nevedly,
a přesto někam vedly.
Ráno se poutník zvedl.
Starec mu dal hůl.
„Na opírání,“ řekl,
„až budeš unavený z toho, jak se o sebe neopíráš.“
Šel přes hory.
Hory mlčely, jako vždycky mlčí to,
co ví nejvíc.
Šel přes poušť,
kde potkal sám sebe
a málem se nepoznal.
A pak, po mnoha letech,
došel na kopec,
ze kterého viděl svůj dům.
Okno svítilo.
Někdo v něm čekal.
Sundal si plášť,
položil hůl,
a pochopil.
Celou dobu nenosil v kapse kámen,
aby nezapomněl, odkud vyšel.
Nosil ho proto,
aby měl co položit zpátky na práh,
až se vrátí.
A tak šel domů.
Ne jako ten, co odešel,
ale jako ten, co se konečně vrátil.
OD MAJKY
Bůh v šeru lesa
Není v chrámech z kamene,
ani v zlatě na oltáři,
ale tam kde v tichu temně
vítr v borovicích září.
Není v hromu, není v bouři,
není v slovech co se křičí,
je v tom tichu po té bouři,
v dechu co se sotva týčí.
Hledáš-li ho vysoko,
skloň se k zemi, k trávě, k hlíně,
uvidíš ho hluboko –
v očích, v ruce, v jiné duši, v stíně.
Není daleko. Je blízko.
Je to ticho mezi slovy.
Není soudce. Je to místo,
kde se vracíš zase nový.
Zrada
Nebyla to rána,
nebyl to nůž.
Byla to ruka,
co znala můj hřbet,
a najednou
ho přestala znát.
Seděli jsme u jednoho stolu,
pili jsme ze stejné láhve.
Říkal jsi „bratře“.
Já jsem ti věřil.
A tys vstal,
tiše,
ještě když jsem se smál,
a vyměnil zámek
u dveří,
které jsme postavili spolu.
Nejvíc nebolí,
že jsi vzal prkna a hřebíky.
Nejvíc bolí,
že ses na mě podíval
a neřekl nic.
Že jsi mě nechal
stát venku v dešti
před vlastní dílnou
a myslet si,
že jsem se spletl já.
Teď už vím.
Zrada nekřičí.
Zrada šeptá:
„Tohle jsme si přece nikdy neslíbili.“
A já stojím v soli,
bosý,
a učím se znovu,
komu říkat bratře.