Sanatorium Ravenmoor, Yorkshire 1898
Když mlha padne na údolí pod Ravenmoorem, místní v Leedsu říkají že to jsou jen páry z řeky. Nelžou si. Nechtějí.
Ravenmoor postavili viktoriáni v roce 1843. Cihly černý od sazí, okna jako prázdný oči a věž s hodinami co se zastavily v 3:17 ráno 12. prosince 1871. Od té doby nejdou. A nikdo je neopravil.
Jmenovala jsem se Clara Whitby. Byla jsem tam jako „asistentka ošetřovatele“. Ve skutečnosti jsem nosila čaj, měnila obvazy a poslouchala.
Pravidla byla 3:
- Po 22:00 nechoď na chodbu C.
- Nikdy neodpovídej na klepání zevnitř cel.
- Když doktor Finch řekne „hydroterapie“, běž pryč.
První měsíc bylo všechno „normální“. Ženy co „měly hysterii“. Muži co „přemýšleli moc“. Dávali jim laudanum, studený koupele a mluvili na ně pomalu.
Pak jsem uslyšela klepání.
Bylo to v cele 17 na chodbě C. 23:04. Tři údery. Pauza. Tři údery.
„Pani sestro?“ zašeptal hlas. „Oni mě pustili dovnitř.“
Ve dveřích bylo malý kukátko. Podívala jsem se.
Uvnitř seděla pacientka Eleanor Vane. Už 6 let. Diagnóza: „melancholie s náboženskými bludy“.
Ale v cele nebyla sama. Za ní stál muž v dlouhém plášti. Neměl obličej. Jen hladkou kůži tam kde měly být oči a ústa. A držel jí za rameno.
Cukla jsem a spadla na zem. Když jsem se zvedla, v cele byla Eleanor sama. Spala.
Ráno jsem šla za doktorem Finchem. Byl to vysoký muž s knírem a rukama pořád studenýma.
„Přišla jste pozdě, slečno Whitby,“ řekl. „Eleanor Vane zemřela dnes v noci. Ve 3:17.“
Přesně když se zastavily hodiny.
Hydroterapie
Za týden přišel novej pacient. Thomas. Byl mladej, tak 20. Prý viděl „stíny na půdě“.
Doktor Finch se usmál. „Čas na hydroterapii.“
Zavedli ho do suterénu. Byla tam místnost s velkou kamennou vanou. Voda byla ledová. Pouta ve stěnách rezavá.
„Držte mu hlavu pod vodou, dokud se neuklidní,“ řekl Finch mně. „Je to pro jeho dobro.“
Nedokázala jsem to. Odešla jsem. Slyšela jsem jen bublání a pak ticho.
Když jsem se vrátila za hodinu, vana byla prázdná. A Thomas seděl v jídelně a jedl kaši. Usmíval se. Ale jeho oči byly prázdný. Jako ta hladká kůže.
„Už nevidím stíny, sestro,“ řekl mi. „Teď jsem jeden z nich.“
Co bylo v podkroví
V noci před Vánocemi 1898 jsem to nevydržela. Všechno to klepání, ty prázdný oči.
Vylezla jsem na půdu. Doktor Finch tam prý nikdy nikoho nepouštěl.
Půda byla plná krabic. A deníků. Stovky deníků pacientů.
Otevřela jsem jeden z roku 1871. Psala ho první ředitelka sanatoria.
„12. prosince. Experiment se nezdařil. Chtěli jsme ‚vyléčit duši‘ tím že ji vyženeme ven. Studená voda + elektřina + modlitba. Tělo zůstalo, ale něco se vrátilo zpátky. Něco jiného. Zastavily se hodiny. A teď chodí po chodbě C. Hledá nové tělo.“
Poslední strana byla potřísněná. Hnědá.
V tu chvíli zhasla lucerna. A na půdě se ozvalo dýchání. Ale já jsem byla sama.
Za mnou někdo zašeptal: „Našla jste nás, sestřičko.“
Otočila jsem se. Stál tam. Bez obličeje. V plášti. A za ním stála řada. Eleanor. Thomas. A dalších 30 pacientů z deníků. Všichni s prázdnýma očima.
Konec
Ráno 26. prosince 1898 vyhořelo křídlo C do základů. Oficiálně: „zkrat v elektroinstalaci“.
Našli 12 těl. Včetně doktora Finche. Všichni seděli v kruhu v hydroterapeutické místnosti. Utopili se. Ale ve vaně nebyla voda.
Já jsem byla na dovolené v Leedsu. Tak jsem přežila.
Ravenmoor zavřeli. Zbourali ho v roce 1920. Dnes je tam jen pole a ten sloup od hodin.
Někdy v noci, když je mlha, jedu kolem. A na tom poli v 3:17 vidím světlo. Jako lucernu.
A slyším klepání. Tři údery. Pauza. Tři údery.
Už na to neodpovídám.
