Hrobník, co zapomněl odejít
Bohumínský starý hřbitov u kostela sv. Petra je jiný než ostatní. Všichni to ví. Není oplocený zdí, ale tujemi. A v noci přes ně neprojde vítr. Jen ticho.
Pracoval jsem tam jako brigádník na podzim. Hrabat listí, rovnat věnce, zalévat. Hrobník pan Kuneš byl chlap kolem 70. Mluvil málo. Vždycky v 16:00 zamkl bránu, dal klíče do schránky a odešel. „Po setmění se tu nepohybujte, chlapče,“ říkal. „Někteří tu ještě nemají dodělané svoje věci.“
Smál jsem se tomu. Do té doby.
1. První noc
Byl čtvrtek. Přesčas. Musel jsem dodělat hrob pro paní Novotnou na zítra. Setmělo se v půl šesté. V půl sedmé jsem slyšel jak cvakla brána.
Vyšel jsem z márnicí a pan Kuneš už byl pryč. Klíče byly ve schránce. Všechno normální.
Jenže na cestě mezi hroby stály čerstvé stopy. Bosé. Vedly od nové rakve paní Novotné… až k bráně. A končily u zamčené brány.
Dál už nic. Jen bláto a listí.
2. Jména
Další dny jsem si začal všímat. Každé ráno byly na 3-4 hrobech čerstvé otisky bosých nohou. Vždycky vedly od hrobu. Nikdy k hrobu.
A vždycky to byly hroby, kde bylo datum úmrtí přesně před rokem. Den na den.
Zeptal jsem se pana Kuneše. Jen pokrčil rameny. „Hřbitov si bere svoje dlužníky. Jednou za rok si jdou zkontrolovat, jestli se na ně nezapomnělo.“
3. Ta chyba
O měsíc později jsem to pokazil. Zůstal jsem moc dlouho. Dokončoval jsem nápis. Bylo 18:20 a už byla tma.
Brána byla zamčená. Klíče ve schránce. A já uvnitř.
Nejdřív jsem slyšel zpěv. Dětský. Někde od dětských hrobů v rohu. Pak kroky. Bosé. Po štěrku.
Neschoval jsem se. To byla chyba. Stál jsem a díval se.
Z mlhy vyšel chlap. Bez bot. V pyžamu z roku 1985. Měl v ruce lopatu. Ne moji. Starou, dřevěnou.
Byl to pan Kuneš. Ale ne ten, co odchází v 16:00.
Tenhle byl mladší. Tak o 30 let. A oči měl prázdné.
Prošel kolem mě. Neotočil se. Šel k hrobu s datem 16.8. před rokem. Klekl si. Začal hrabat prsty v hlíně. A mumlal: „Ještě to není hotové. Ještě to není hotové.“
4. Pravda
Ráno jsem utekl. Dal jsem výpověď. Až o týden později mi to došlo.
Pan Kuneš zemřel před 22 lety. 16.8. Na hřbitově. Při práci. Srdce.
Brána se zamyká sama v 16:00. Každý den. Protože v 16:00 on zemřel.
On je ten hrobník, co zapomněl odejít. A každý rok 16.8. si vybírá jednoho, aby mu pomohl „dodělat práci“. Aby mohl konečně odejít.
Loni to byla paní Novotná. Bosé stopy vedly od jejího hrobu k bráně, protože on ji odvedl.
Letos je 16.8. dnes.
Právě je 18:00. Slyším cvaknutí brány.
A někdo právě škrábe na okno márnice zvenčí. Bosýma rukama.
Nedívej se. A hlavně… neodpovídej když tě bude volat jménem.
