Kronika U Potopené kotvy: Noc Prvního Hlada
Vítr tu noc řval jako 1000 utopených.
Meg věděla že je něco špatně už v 22:00. Pivo v sudech zhořklo. Kočka se schovala do pece a odmítala vylézt. A všechny hodiny v hospodě ukazovaly 3:13. Přesně čas, kdy se před 300 lety potopila loď „Kotva“.
O půlnoci přestalo pršet. To bylo nejhorší. Najednou bylo ticho. Jen moře mlátilo do útesu dole.
První klepání
Bum. Bum. Bum.
Pomalu. Jako by si klepající počítal.
Meg zhasla všechny lampy kromě jedné. Zvedla babičinu fajfku. Nesvítila. Ještě ne.
Ve dveřích stálo 7 stínů. Ale světlo zvenku nevrhalo žádný stín. Stíny stály samy o sobě.
Uprostřed byl on. První Hlad.
Měl výšku trámu. Kůže mu visela v pruzích jako mokré provazy. Oči neměl. Jen dvě černé díry. A v hrudi… díru. Přesně ve tvaru lidského srdce. Uvnitř té díry byla tma. Hustá tma, která sála světlo.
„Strážkyně,“ zachroptěl. Hlas měl jako když písek škrábe po skle. „Dneska je brána otevřená. Dej nám hospodu. Dej nám příběhy. A my si vezmeme jen duše. Ne tvoji.“
Druhé klepání
Tentokrát zevnitř.
Ze zdi za pultem. Z podlahy. Ze sudů.
Šeptanda. Drobné černé věci, velké jako krysy. Lezly ze škvír. Neměly oči. Jen ústa. A z těch úst šel šepot.
„Nikdo tě nemá rád, Meg…“
„Zavřela bys to. Nikdo sem nechodí…“
„Zapomeň na babičku. Byla to jen stará ženská…“
Meg cítila jak ji ty slova řežou. S každým šepotem jí bylo těžší dýchat. Fajfka v ruce byla studená.
První Hlad se usmál. Neměl zuby. Měl jen dásně.
„Vidíš? Už začínají zapomínat. V Bílovci. Všude. My je krmíme strachem a oni nás krmí zapomněním. Spravedlivý obchod.“
Třetí klepání
Tentokrát to nebylo na dveře. Bylo to v Meg hlavě.
Viděla vzpomínky. Ale zkažené. Babička jak se jí směje. Ale oči měla černé. Hosté jak jí děkují. Ale z úst jim lezly černé nitě. Hospoda jak hoří.
„To jsme my,“ řekl První Hlad hrdě. „My jsme to co zůstane, když příběh umře. Jsme hlad po konci.“
Vztáhl ruku s prsty dlouhými jako nože. Dotkl se dveří. Dřevo zasyčelo a začalo hnít.
Meg pochopila. Pokud teď nic neudělá, Prah padne. A s ním padne i zeď mezi světy. Vyhladovělí vyjdou ven. A budou jíst, dokud nebude po čem.
Zavřela oči. Vzpomněla si na první noc. Na námořníka co hledal prsten. Na dívku co chtěla říct sbohem. Na smích. Na pláč. Na příběhy.
„NE!“
Křikla tak nahlas, že prasklo sklo v oknech.
Buchla fajfkou o pult. Jednou. Podruhé. Potřetí.
Na třetí úder fajfka vzplála. Ale ne ohněm. Světlem. Zlatým, hustým světlem, které páchlo po soli, rumu a lidských hlasech.
Ze světla se začaly vynořovat.
Děda s prstenem. Námořník s kompasem. Dívka s dopisem. Deset. Dvacet. Sto. Všichni, kterým Meg dala domov. Všichni, jejichž příběh si pamatovala.
Neměli zbraně. Měli kotvy. Vzpomínky.
„Ty žereš zapomnění,“ řekla Meg a šla k Prvnímu Hladovi. „Tak se najez tohodle.“
A praštila ho fajfkou přímo do díry v hrudi.
Světlo vniklo dovnitř. A v té tmě v jeho hrudi se najednou rozezněly hlasy. Tisíce hlasů. Všechny příběhy, které kdy Vyhladovělí sežrali.
První Hlad zařval. Zvuk byl tak hnusný, že z něj praskla okna. Šeptanda začala hořet a pištět. Rozpadly se na popel a smrad.
„My… my si pamatujeme…“ zachroptěl První Hlad, než se zhroutil. Jeho tělo se rozsypalo na sůl a rez. A ta díra v hrudi se naposledy nadechla… a zmizela.
Ticho.
Jen vítr. A moře.
Meg se sesunula na zem. Fajfka zhasla. Ale v krbu najednou sám od sebe praskl oheň.
Ráno našla na prahu 7 hromádek soli. A v antikvariátu v Bílovci našli jen popel. Kromě jedné knihy. Kroniky „U Potopené kotvy“.
Od té noci je úplněk klidnější. Ale Meg ví. Oni jsou pořád v Mezi. A čekají.
Dokud bude jeden člověk vyprávět příběh u ohně, brána zůstane zavřená.
Ale běda, když zapomeneme.
