Mlha, která nepatřila noci.
Starý mlýn u Zvěřínku už deset let nikdo neotevřel. Ne proto, že by byl zamčený. Zámek už dávno zrezivěl a upadl. Lidé tam nechodili proto, že když jste se v noci podívali k jeho oknům, nikdy nebyla prázdná.
Říkalo se, že tam kdysi za jediné noci zemřeli čtyři.
První byla mlynářova žena. Udusila se kouřem, když se vznítila mouka. Její křik prý byl slyšet až na náves, ale nikdo nepřišel včas. Dodnes má ústa otevřená, jako na obrázku vlevo – pořád se snaží nadechnout.
Druhý byl její muž. Vrátil se pozdě, viděl co se stalo, a zešílel žalem. Oběsil se na trámu přímo nad mlýnským kolem. Na obrázku je ten s dlouhým vousem, ten co má hlavu skloněnou. Prý pořád hledá svou ženu, ale už ji nevidí.
Třetí a čtvrtý byli dva poutníci. Zabloudili v bouři a schovali se ve mlýně. Nevěděli, že komín byl zasypaný. Usnuli a už se neprobudili. Jsou to ti dva vzadu, rozmazaní jako kouř, protože sami už nevědí, že jsou mrtví.
Od té doby se tam děje tohle:
Když je úplně tmavá noc, bez měsíce, začnou se mlýnu rosit okna zevnitř. I když je sucho. A když se odvážíš jít blíž, uslyšíš jak škrábou zevnitř na sklo. Nechtějí ven. Oni chtějí, abys šel dovnitř. Aby jich bylo pět.
Minulý týden tam šel kluk z vedlejší vesnice na schovávanou. Schoval se přesně ve mlýně. Našli ho až ráno. Seděl v koutě, celý prochladlý, a pořád dokola opakoval: „Byli tam čtyři. Ale ten jeden se na mě pořád díval a říkal, že už na mě čekali.“
Od té doby nemluví. Jen v noci, když je úplná tma, se prý probudí a dívá se z okna směrem ke mlýnu. A usmívá se.
A kdybys dneska ve Zvěřínku kolem půlnoci prošel kolem, možná bys viděl, že už tam v oknech nejsou čtyři stíny.
Už jich je pět.
