O tajemné ženě v okně
V Ostravě, v jedné z těch starých ulic kde domy mají ještě dřevěné okenice a na dvorku roste bez, stál dům který nikdo nechtěl koupit. Nebyl ošklivý. Jen měl jedno okno navíc.
Zvenku jsi napočítal tři okna v posledním patře. Zevnitř byly jen dvě místnosti.
A v tom třetím okně, vždycky když se setmělo, se svítilo.
Nastěhovala se tam tehdy Anička. Malířka. Hledala levný ateliér, tak ji to třetí okno ani nepřekvapilo. „To bude skvělá komora na barvy,“ řekla si.
První noc ale nemohla spát. Z toho okna šlo světlo. Jemné, nažloutlé, jako od lampy s petrolejem. A v něm silueta. Žena. Dlouhé vlasy, stojí a dívá se ven. Nehybně.
Anička vstala, přešla k té zdi kde mělo být okno. Zeď byla studená, plná. Žádné okno, žádné dveře. Jen omítka. Ale světlo zvenku, z ulice, ukazovalo že tam je.
Druhou noc se to opakovalo. Žena v okně zase stála. Anička už si dodala odvahy a šla ven na ulici. Podívala se nahoru.
Okno tam bylo. A žena v něm. Když Anička zamávala, žena po chvilce, pomalu, taky zvedla ruku. A usmála se. Smutně.
Třetí noc Anička nešla spát. Sedla si na zem pod tu plnou zeď a začala malovat to, co vidí zvenku. To okno. Ženu.
Když dokreslila její tvář, zeď pod její dlaní byla najednou teplá.
A pak uslyšela hlas. Ne uchem, spíš někde uvnitř.
„Já jsem tady čekala.“
Ukázalo se, že ten dům stavěl před sto lety hodinář. Měl dceru Elišku. Eliška milovala hvězdáře z protějšího domu. Každý večer na sebe svítili lampičkou z okna do okna, morseovkou lásky.
Jednou měl hvězdář odjet studovat do Prahy. Slíbili si, že přesně za rok, v ten samý den, se zase rozsvítí. A ona bude čekat v okně.
Hodinář se ale bál, že mu dceru odvede pryč. Tak když Eliška usnula, okno zazdil. Zvenku nechal rám, aby si nikdo ničeho nevšiml. Zevnitř udělal zeď. „Okno tam nikdy nebylo, zdálo se ti to,“ říkal jí.
Eliška čekala. Každý večer si sedala k té zdi, kde bývalo její okno, rozsvítila lampičku a doufala, že její světlo nějak projde skrz cihly. Čekala rok. A pak ještě jeden. Až z toho čekání zesmutněla tak, že se z ní stalo světlo samo.
Hvězdář se vrátil. Rok utekl. Viděl z ulice, že její okno svítí. Mával. Myslel si, že mává ona. Ale ona už byla za zdí.
A od té doby svítí.
Anička to všechno pochopila, když domalovala obraz. Druhý den vzala kladivo. Nebála se. Začala pomalu osekávat omítku tam, kde cítila teplo.
Sousedé si klepali na čelo. Majitel domu křičel. Ale ona sekala dál.
Pod omítkou byly cihly. Pod cihlami prkna. A za prkny…
Sklo. Zaprášené, staré sklo. A za ním dutina jen tak velká, aby se tam vešla židle, stolek a malá petrolejka, která tam svítila sto let sama od sebe.
A když Anička sklo otevřela, světlo zhaslo. Ne protože by dohořelo. Ale protože už nemuselo svítit skrz zeď.
Ten večer se v tom okně nesvítilo poprvé po sto letech.
Místo toho dole na ulici stála mladá žena s dlouhými vlasy, dívala se nahoru na otevřené okno a plakala radostí. A vedle ní stál starý pán s dalekohledem v ruce, i když už skoro neviděl.
Anička je neviděla. Ona jen seděla v novém okně, pila čaj a konečně měla v ateliéru dostatek světla.
A lidé co jdou kolem toho domu teď říkají, že je to nejhezčí okno v celé ulici. Že když se do něj podíváš v noci, vidíš v něm někdy dvě světla místo jednoho.
