Dopis, co dohořel
Byla půlnoc na konci listopadu. Venku padal první sníh a vítr ťukal na okenice staré chaty jako nechtěný host.
Eva přijela sama. Chtěla klid. Po rozchodu, po hlučném městě, po všech „to zvládneš“. Zabalila si jen svetr, knížku a ticho.
Krb už tam praskal, když otevřela dveře. Někdo ho musel zapálit před ní. V křesle ležela deka a na stolku hrnek s čajem, který ještě pouštěl páru.
„Haló?“ ozvalo se tiše. Ze stínu u okna vstal muž. Vysoký, vlasy rozcuchané od větru, v ruce klacek na podpal. Soused z vedlejší chalupy. Jmenoval se Matouš.
„Promiň, viděl jsem světlo. Myslel jsem, že je chata prázdná,“ usmál se omluvně. „Zapaluju krb každý den, když mrzne. Aby tu nebyla zima, kdyby někdo přišel.“
Eva se zasmála. „Tak to jsem asi ten někdo.“
Sedli si na podlahu před oheň. Mluvili málo. Jen o větru, o sněhu, o tom jak praská dřevo. Matouš přikládal. Eva pozorovala, jak mu plameny malují stíny na tváři.
„Neboj se ticha,“ řekl najednou. „Ticho u krbu není prázdný. To jen čeká, až ho někdo naplní správnými slovy.“
Venku houstla vánice. Už se nedalo odjet. Matouš chtěl odejít, ale Eva mu podala deku. „Zůstaň. Povídej. Třeba o tom, proč zapaluješ cizí krby.“
A on vyprávěl. O sestře, co milovala zimu, ale nestihla ji dožít. Od té doby topí všude, kde může. „Aby nikdo nemusel mrznout sám,“ řekl a hodil do ohně další poleno.
Eva mu pak vyprávěla o městě, o hluku, o tom jak je unavená z předstírání že je silná.
Svíčka na římse dohořívala. Čaj vychladl. Ale jim dvěma bylo teplo. Ne z ohně. Z toho, že konečně nemuseli nic hrát.
Ráno sníh přestal. Cesty byly průjezdné. Matouš odešel pro lopatu, aby jí odhrnul auto.
Eva zůstala u krbu a našla v popelu kousek ohořelého papíru. Rozložila ho. Byl to začátek dopisu.
„Kdyby ses tu někdy zastavila, věz že…“ Víc nebylo. Zbytek vzal oheň.
Eva dopis doplnila vlastní větou, napsala ho na nový papír a strčila do kapsy Matoušova kabátu, co visel u dveří:
„…věz že jsem ráda, že jsem přijela v den, kdy topíš ty.“
Když se vrátil, jen se na ni podíval. Nic neřekl. Nemusel.
Od té zimy už chata nikdy nezůstala prázdná. A krb už nikdy netopil jen jeden.
A víš co? Když dnes přijdeš pozdě večer, na stolku pořád stojí dva hrnky. A v krbu pořád praská oheň pro toho, kdo zabloudí.
