Léto, co vonělo po borovicích
To léto mi bylo 14 a poprvé jsem směl na chatu sám. Ne s rodičema. S bráchou Ondrou a jeho kámošem Matějem. Chata „U Potoka“ – stará chalupa po dědovi, 2 hodiny od civilizace, studna na zahradě, suchý záchod a krb, kterej v létu stejně nikdo netopil.
Červen – Příjezd
Přijeli jsme v pátek odpoledne. Vůně. To si pamatuju nejvíc. Směs borovic, starýho dřeva a mateřídoušky ze zahrady. Ondra odemkl dveře a vyletěly mouchy a 10 let prachu.
První den byl o tomhle: vynést bordel, zatlouct 3 uvolněný prkna na terase, a zjistit že pumpa na studni píská jako umírající kachna. Večer jsme spali na karimatkách, protože postele ještě smrděly zatuchlinou. Přes otevřený okno nám hrály cikády. Usnul jsem s pocitem: „Co jsme to provedli.“
Červenec – Rituály
Druhej týden už jsme měli rituály.
Ráno: Skočit do potoka. Voda byla ledová i v červenci. Matěj pokaždý zakřičel jako když ho bodne sršeň. Potom snídaně – chleba s paštikou a rajčata ze zahrady. Děda je sice nezasadil 8 let, ale nějak rostly dál. Divoký.
Dopoledne: „Práce“. V uvozovkách. Sekali jsme kopřivy mačetou. Stavěli jsme vor z klád, co plaval 3 metry a pak se rozpadl. Kopali jsme nový ohniště. Vždycky jsme začali ve třech, po hodině makal jen Ondra a my dva koukali.
Odpoledne: Horko. Úplný. Lehli jsme si na molo, co jsme z těch klád ještě postavili, a koukali do nebe. Počítali mraky. Hádali se jestli je to drak nebo loď. Jednou přes nás přeletělo letadlo a my jsme mu mávali, i když nás nemohlo vidět.
Večer: Oheň. I když byla vedra. Musel být. Opékali jsme špekáčky, co jsme koupili ve městě na týden dopředu. Vyprávěli jsme si horory. Ten o „Bílý paní od potoka“ jsme si upravili tak, že bydlela přímo pod naší chatou. Když pak v noci zaskřípalo dřevo, nikdo nešel ven.
Jednou v noci přišla bouřka. Ne normální. Apokalyptická. Blesky každé 2 vteřiny, déšť jako z konve. Stáli jsme na terase v trenkách a nechali se zmáčet. Křičeli jsme do tmy. Bylo nám 14 a připadali jsme si nesmrtelní.
Srpen – Loučení
Poslední týden už jsme byli hnědí jak kůra. Ruce od dřevěnejch třísek, kolena odřený od lezení po skalách. Naučili jsme se zatlouct hřebík, aniž bychom trefili prst. Naučili jsme se, že když pumpuješ 5 minut, tak ta voda nakonec fakt teče.
Poslední večer jsme neopékali špekáčky. Dali jsme si čaj a seděli v tichu. Oheň dohasínal. Ondra řekl: „Víš co je nejvíc? Že tu nebyl signál. Že jsme se 6 týdnů nenudili.“
Měl pravdu. Nenudili. Měli jsme čas. Na blbosti, na ticho, na to koukat na hvězdy, protože tu nesvítilo pouliční světlo.
Ráno jsme zamkli chatu. Nechali jsme na stole vzkaz pro dědu, i když už 3 roky nežil: „Dědo, dali jsme jí nažrat. A ona nám dala léto.“
Od té doby jezdím na chatu každý léto. Už ne na 6 týdnů. Na 6 dní. Ale ta vůně borovic a pocit, že čas jde pomalejc… ten zůstává.
