Příběh od krbu: Poslední židle
Byla zima.
Venku padal sníh a vítr mlátil do oken.
Ve staré hospodě „U Krbu“ hořel oheň už třetí den bez přestávky. Majitel Martin přisunul k plamenům poslední volnou židli.
„Pro toho, kdo přijde z daleka,“ řekl a usmál se.
První večer si na ni sedla dívka v červeném šátku. Třásla se zimou. Martin jí dal horký čaj a mlčel. Oheň mluvil za něj.
Druhý večer přišel muž s kufrem. Unavený, s očima plnýma cesty. Podíval se na židli. Na dívku. A posadil se vedle ní. Tak blízko, až cítil teplo z jejího šátku.
Mlčeli.
Poslouchali praskání dřeva.
Třetí večer už nemlčeli.
Vyprávěli si o místech, odkud utekli.
O domech, co je už nehřály.
O krbech, u kterých seděli sami.
„Čekal jsem na znamení,“ řekl muž tiše.
„Asi je to tahle židle,“ odpověděla dívka a podala mu ruce k ohřátí.
Martin jen přiložil další poleno.
Věděl, že některé příběhy začínají tam,
kde jiní přestali čekat.
A ta židle?
Ta už nikdy nezůstala prázdná.
