Proč tu nesvítí televize
Když jsme tu chatu koupili po dědovi, stála televize přesně tamhle. V rohu. Ten starej, těžkej Philips. Měl takový ty knoflíky, co cvakaly. Pamatuješ?
První zimu jsme ji zapínali každej večer. Zvyk. Přijdeš z venku, máš zmrzlý prsty, uděláš čaj… a cvak. Obraz. Zprávy. Seriál. Reklama.
Roman říkal: „Ať tu není ticho.“
Jenže ono to ticho stejně přišlo. Jen bylo jiný. Seděli jsme vedle sebe na gauči, koukali každý jinam. On na fotbal, já na nějakou show o vaření. Mezi náma stála konvice s čajem a oba jsme mlčeli. Ale nebylo to dobrý mlčení. Bylo to… prázdný.
Jednou v únoru vypadl proud. Foukal vítr, sníh byl až po okna. Cvak. Zhasla televize uprostřed nějaký soutěže. Zhasla i žárovka.
Zůstaly jen plameny v krbu.
Byla tma. Úplná. A najednou jsme se začali bavit. Opravdu bavit. Ne o tom, co bude v televizi. O tom, proč děda František stavěl tuhle chatu zrovna tady. O tom, jak Roman jako kluk spal na půdě a bál se, že ho odnese vítr. O tom, jak já jsem se jako malá schovávala za dědovy sáňky, když přijela teta, co moc mluvila.
Mluvili jsme dvě hodiny. Dokud jsme nezahořely svíčky a proud nenaskočil.
Cvak. Obraz se vrátil. Moderátor se pořád usmíval. Ale my už nekoukali. Koukali jsme na sebe. A na oheň.
Od tý doby televizi nezapínáme. Stojí tam pořád. Někdy na ní Roman pověsí šálu, když uschne. Já na ni odkládám knížky.
Lidi se ptají: „A nekoukáte vůbec na nic?“
Koukáme. Na plameny. Na to, jak se jiskra odlepí a letí ke stropu a zmizí. Na to, jak se stín od Romanovy ruky hýbe po stěně. Na to, jak venku padá sníh a na skle dělá takový malý hvězdičky.
Televize svítí. Pořád. Jen ne ta v rohu. Svítí ten krb. A svítíme si my dva, když si povídáme.
Není to žádná velká filozofie. Jen jsme zjistili, že když vypneš jeden zvuk, uslyšíš sto jiných. Praskání dřeva. Vítr v komíně. Romanův dech, když usíná v křesle.
A tak tu nesvítí televize. Svítí tady něco lepšího. Čas.
Roman říká, že až tu jednou nebudem, ať noví majitelé televizi klidně zapnou. Ale ať zkusí nejdřív večer bez ní. Ať dají šanci tomu tichu.
