Venku padal sníh už od poledne. Ne ty velký vločky co tají na jazyku. Padal malej, suchej, co píská když ho vítr žene přes zasněžený louky. Do večera ho bylo po kolena a potok U Potoka ztichnul. Jen místy pod ledem ještě cvakal, jakoby počítal vteřiny do jara.
Uvnitř chaty bylo ticho jiný. Hustý, teplý. Dřevo v krbu praskalo a každá jiskra co vyletěla byla jako malá kometa. Stíny od plamenů tančily po stěnách a dělaly z trámů obličeje. Jeden zamračenej, druhej se smál.
Kluci leželi na dece před krbem. Decka byla těžká, babiččina, trochu kousavá, ale voněla kouřem a usušenou levandulí ze skříně. Mladší strkal klacík s chlebem do žáru a doufal že z toho bude topinka, ne uhlík. Starší měl hlavu v dlaních a díval se do ohně. Neříkal nic dlouho. Jen poslouchal jak venku vítr zkouší dveře.
„Víš co?“ řekl najednou. „Můj děda říkal že oheň pamatuje.“
„Co jako pamatuje?“
„Všechno co mu řekneš. Když sem přijedem za rok, bude si to pamatovat a poví nám to zas.“
Mladší se zasmál a odfrkl. „To je blbost. Oheň je jen oheň.“
„Ale jo. Zkus to.“ Starší hodil do krbu suchou borovou šišku. Chytla hned, zapraskala a vystřelila spršku jisker až ke stropu. „Řekni mu něco. Třeba co chceš aby si pamatoval.“
Tak chvíli bylo ticho. Jen praskání a vítr. Pak mladší zašeptal do plamenů: „Ať tohle léto nikdy neskončí. A ať se sem vždycky můžem vrátit.“
Oheň na to neodpověděl. Jen si líznul po dalším polenu a dál pálil. Venku zatím sníh zavál molo u potoka. Ráno by nebylo poznat kde začíná břeh a kde končí voda. Ale tady uvnitř čas neplatil. Platila jen ta deka, teplo v tvářích a příběhy co se rodily mezi praskáním dřeva.
Starší se zvednul, vzal z police hrnek s prasklinou a nalil do něj čaj. Byl černej, silnej, oslazenej medem co děda točil od včelaře z vesnice. Pára mu zamlžila brejle.
„Na tenhle zimní večer,“ řekl a podal hrnek.
„Na tenhle zimní večer,“ zopakoval mladší a loknul si. Spálil se, ale bylo mu to jedno.
Když dohořívaly poslední uhlíky a z krbu zbyly jen rudý oči v popelu, oba dva už podřimovali. Vítr venku ustal. Sníh přestal padat. Chata U Potoka stála ticho v bílý tmě, a uvnitř ní, zabalený v dece a v teple, zůstala jedna věta vyřčená do plamenů. Oheň si ji schoval. Až přijedou zas, připomene jim ji.
