SVĚTLUŠKA
Brouček Světluška a cesta domů
V jedné malé louce za Bohumínem žil brouček jménem Světluška. Nebyl to obyčejný brouček. Na zadečku měl malou lampičku, která svítila jako hvězdička.
Každý večer, když sluníčko zapadlo, vyletěl Světluška s ostatními broučky. Měli důležitou práci – svítili na cestu zvířátkům, která šla v noci domů. Ježkovi, myškám, dokonce i unaveným motýlům.
Světluška byl ale zvědavý. „A co je za tím velkým dubem?“ ptal se. „A co je za potokem? A za kopcem?“
„Tam nelejtej, Světluško,“ říkala maminka broučková. „Zabloudil bys. Domů se pak těžko trefuje.“
Jednoho večera ale foukla silná letní bouřka. Vítr byl tak silný, že Světlušku odfoukl pryč od louky. Foukal a foukal, až ho vítr pustil na úplně neznámé místo.
Když se Světluška probral, byla už tma. A ticho. Žádné „bzu-bzu“ od kamarádů. Žádné světlo z jeho louky.
„Zabloudil jsem,“ zašpitlal. A jeho lampička se z toho trochu zatřásla.
1. Setkání se žabkou
Světluška seděl na velkém listu a byl smutný. Najednou uslyšel „kvák“.
„Proč pláčeš, malý ohníčku?“ zeptala se žabka Zuzka, co seděla na kameni u potoka.
„Ztratil jsem se. Nevím kde je má louka.“
„Hm,“ řekla žabka. „Louku neznám. Ale znám hvězdy. Vidíš tu nejjasnější nad námi? Ta svítí na všechny domovy. Leť za ní.“
Světluška poděkoval, zamával světýlkem a letěl.
2. Setkání se sovou
Letěl a letěl. Cestou potkal sovu Bertu.
„Co tu děláš tak pozdě, broučku?“ houkala.
„Hledám domov.“
„Domov není místo,“ řekla moudře sova. „Domov jsou ti, na které myslíš. Zavři oči a vzpomeň si na maminku, na kamarády. A leť tam, kam tě srdíčko táhne.“
Světluška zavřel oči. Viděl louku, viděl ostatní broučky jak se smějí. A letěl tím směrem.
3. Bouřka a ztracené světlo
Najednou se ale znovu přihnala bouřka. Pršelo a foukalo. Světluškova lampička zmokla a zhasla.
Úplně.
Seděl schovaný pod houbou a třásl se. „Teď už mě nikdo nenajde. Já už nesvítím.“
V tu chvíli uslyšel slabé „světluuuškaaa“. Byl to hlas jeho maminky. Byla daleko, ale volala.
„Jak mě může slyšet, když nesvítím?“ pomyslel si.
A pak mu to došlo. Nemusí svítit venku. Musí svítit uvnitř.
Zavřel oči, vzpomněl si na všechny, jak si spolu hrají na louce. Jak si pomáhají. A v srdíčku mu bylo tak teplo, že jeho lampička najednou… cvak! …znovu zasvítila. Ještě silněji než předtím.
4. Cesta domů
S tou novou silou letěl celou noc. Minul potok se žabkou Zuzkou, která mu zamávala. Minul strom se sovou Bertou, která mu houkla „to zvládneš!“
A když se začalo rozednívat, uviděl ji. Svou louku.
Všichni broučci tam byli. Létali sem a tam a volali jeho jméno. A uprostřed stála maminka.
Světluška přistál. Byl unavený, ale šťastný.
„Zabloudil jsem,“ řekl.
„A našel ses,“ usmála se maminka. „Víš proč? Protože jsi neztratil světlo ve svém srdíčku.“
Od toho dne už Světluška nelétal daleko sám. Ale když nějaké zvířátko zabloudilo, byl první, kdo mu posvítil na cestu. Protože věděl, jaké to je být sám ve tmě.
A každý večer, když rozsvítil, svítil o kousek víc než ostatní.
Poučení: I když se někdy ztratíš a bude tma, stačí si vzpomenout na ty, které máš rád. Jejich láska ti posvítí na cestu domů 💛