VODNÍK

O Vodníkovi z Černého rybníka (Simona)

Za devatero lukami a devatero lesy, tam kde končí pole a začíná ten starý les za Ostravou, ležel rybník. Lidé mu neřekli jinak než Černý. Ne proto, že by v něm byla špinavá voda, ale proto, že nikdo nikdy neviděl až na jeho dno. Voda byla tmavá jako káva, klidná a studená i v tom největším parnu.

U toho rybníka stál malý domek a v něm žil mlynář s dcerou Aničkou. Anička byla hezká, pracovitá, ale strašně zvědavá. Tatínek jí pořád říkal:

„Aničko, k rybníku po setmění nechoď. Sedí tam vodník.“

Ale jak už to bývá, co se zakazuje, to láká nejvíc.

Jednoho letního večera, když měsíc svítil jako kulatý bochník chleba, se Anička vytratila k rybníku vyprat šátky. Sedla si na můstek, nohy si smočila ve vodě a zpívala si.

Vtom se voda zavlnila. Ani vítr nefoukal, a přece se lekníny rozestoupily.

Z vody se vynořila hlava. Zelené vlasy, z nich kapala voda a visel v nich kousek rákosí. Oči jako dvě kapří šupiny a kabátek zelený, ušitý z řas.

„To pěkně zpíváš, Aničko,“ řekl vodník chraplavým hlasem.

Anička se lekla, chtěla utéct, ale nemohla. Vodníkovy oči ji držely.

„Neboj se mě,“ řekl vodník a vylezl si na můstek vedle ní. Byl malý, mokrý a smutný. „Já jsem Vendelín. Jsem tu sám už sto let. Všichni vodníci odešli do velkých řek, jen já tu zůstal hlídat Černý rybník.“

„Proč jsi smutný, Vendelíne?“ zeptala se Anička, protože zvědavost byla silnější než strach.

„Protože jsem ztratil své hrníčky,“ povzdechl si vodník. „Měl jsem pod vodou poličku. Na ní sto malých porcelánových hrníčků. V každém jsem měl jednu dušičku. Ale přišla velká voda a všechny mi je odnesla. Teď je rybník prázdný a já nemám co hlídat. A když vodník nemá co hlídat, zapomene, kým je, a rozpustí se jako pára.“

Anička se na něj podívala. Najednou jí ho bylo líto. Nebyl to strašák z pohádek, co topí lidi. Byl to jen malý, osamělý dědeček.

„Já ti pomůžu je najít,“ řekla.

A tak začalo jejich hledání. Každý den po práci chodila Anička k rybníku. Vendelín ji učil rozumět vodě. Ukázal jí, jak poslouchat žáby, jak číst z kruhů na hladině, kde se schovávají raci.

Hledali týden, hledali měsíc. Našli starou botu, rezavý hrnec, ztracený zvoneček. Ale hrníčky nikde.

Až jednou na podzim, když už byla voda ledová, Anička dostala nápad.

„Vendelíne, a co když ty dušičky nechtějí být v hrníčcích? Co když chtějí být volné?“

Vodník se zamyslel. Nikdy ho to nenapadlo. Vodníci po staletí sbírali dušičky do hrníčků, protože si mysleli, že tak je ochrání.

Té noci udělal Vendelín něco, co žádný vodník před ním neudělal. Sestoupil na dno Černého rybníka, tam kde byla tma nejčernější, a z plných plic zakřičel do vody:

„Jste volné! Všechny jste volné!“

Vtom se celý rybník rozzářil. Z vody začala stoupat malá světýlka. Sto světýlek jako svatojánské mušky. To byly ty dušičky. Neletěly do nebe, ne. Rozletěly se po lukách, po lese, do oken domů, kde se zrovna rodily děti, kde někdo potřeboval trochu naděje.

A Vendelín? Najednou nebyl malý a shrbený. Narovnal se. Jeho zelený kabátek se zazelenal ještě víc a z hlavy mu zmizely řasy. Už nemusel hlídat hrníčky. Teď hlídal celý rybník, aby v něm byla čistá voda, aby se v něm mohly koupat děti, aby se v něm dařilo rybám.

A Anička? Stala se jeho pomocnicí. Lidé už se Černého rybníka nebáli. Chodili k němu a když byl měsíc v úplňku, občas na břehu viděli sedět dívku a vedle ní malého zeleného mužíčka. Povídali si a smáli se.

A pokud půjdeš někdy v noci kolem rybníka a uslyšíš tiché žbluňknutí, neboj se. To jen Vendelín rovná lekníny, aby se Aničce lépe sedělo na můstku.