Neposlušný
O Matějovi, který neposlouchal
Za devatero poli a devatero lesy nebyla žádná vesnice. Byla jen samota. Jeden dům na kraji Černého lesa. Žila tam máma s Matějem.
Matějovi bylo osm. A měl jednu vlastnost – nikdy, nikdy neposlouchal.
Když máma řekla: „Nechoď k potoku, je rozvodněný,“ Matěj tam šel schválně.
Když řekla: „Nejez ty modré bobule za stodolou,“ nacpal si jich plnou pusu.
A když řekla: „Hlavně nikdy, nikdy nechoď do Černého lesa, když odbije šestá,“ Matěj se jen ušklíbl.
„Proč?“ ptal se.
„Protože v šest se v lese probouzí Paní Ticha. A ta má ráda neposlušné děti. Neslyšíš je pak plakat, neslyšíš je volat. Ona jim vezme hlásek a schová si ho do zástěry,“ říkala máma.
Matěj se smál. „Pohádky pro malé!“
Jednoho večera máma odešla do města pro léky. Řekla: „Budu zpátky za hodinu. Neotvírej nikomu, nechoď ven a hlavně – ani krok do lesa.“
Hodiny na stěně ukazovaly půl šesté.
Matěj se nudil. A čím víc se nudil, tím víc ho to táhlo k oknu. Les za domem byl temný, stromy se nehýbaly, i když foukal vítr. A zdálo se mu, že mezi stromy něco bliká. Jako světýlko.
Vstát? Nevstát?
V šest hodin hodiny odbily: Bim. Bam. Bim. Bam. Bim. Bam.
Při šestém úderu světýlko v lese zablikalo silněji. A Matějovi se zdálo, že slyší dětský smích. Ten smích ho volal.
„To je určitě kluk od sousedů! Hraje si tam!“
Otevřel dveře. V kuchyni voněla polévka, ale z lesa vonělo něco lákavějšího – jako lesní jahody a cukrová vata.
Udělal krok. Druhý. Třetí.
Les ho spolkl.
Nejdřív to bylo krásné. Mech byl měkký jako koberec, světlušky svítily jako lampičky. Matěj běžel za světýlkem, které se mu pořád vzdalovalo a zase přibližovalo.
„Hej, počkej!“
Doběhl na malou mýtinu. Uprostřed stála stará žena. Byla celá v šedém, měla zástěru s obrovskými kapsami a místo obličeje měla jen hladký stín, ve kterém se nic nehýbalo. Říkali jí Paní Ticha.
A kolem ní na pařezech seděly děti. Desítky dětí. Všechny se dívaly před sebe, otevíraly pusu, ale nic z nich nevycházelo. Žádný pláč, žádný smích, žádný křik. Jen ticho.
Paní Ticha se k Matějovi otočila.
„Ty jsi přišel sám? To je dobře. Já nemusím chodit pro neposlušné děti do domů. Ony mi samy přijdou. Jako ty.“
Matěj chtěl zakřičet na mámu, ale hlas mu uvízl v krku. Chtěl utéct, ale nohy mu ztěžkly, jako by stál v medu.
Paní Ticha přišla blíž. Zvedla ruku a pohladila ho po vlasech ledovou rukou.
„Každé neposlušné slovíčko je jako nitka. A ty jsi jich za život natrhal tolik, až jsem z nich upletla cestičku až k tobě.“
Vytáhla jednu kapsu zástěry. V ní bylo slyšet šepot, pláč, smích, volání „mami“. Všechny hlasy, které kdy sebrala.
„Chceš si poslechnout, jak zní neposlušnost?“ zašeptala.
A vtom se ozvalo z dálky: „Matěji!!! Matějooooo!“
To byla máma. Vrátila se dřív. Stála na kraji lesa a volala ho. Měla lucernu.
Matěj chtěl zakřičet „Tady jsem!“, ale nešlo to. Paní Ticha už držela jeho hlas v dlani. Byl to malý třpytivý obláček, který se třásl.
Máma volala a volala, až jí došel hlas. A pak udělala něco, co Paní Ticha nečekala. Vstoupila do lesa. I když se bála. Protože mámy se bojí o děti víc, než se bojí tmy.
Šla po hlase svého srdce, ne podle uší. Došla až na mýtinu.
Když Paní Ticha uviděla mámu, zasyčela. Neměla ráda poslušnou lásku, ta ji pálila.
Máma neřekla nic. Jen objala Matěje. Pevně. A zašeptala mu do ucha: „Poslouchej mě teď. Naposledy. Dýchej se mnou.“
Matěj začal dýchat. Nádech, výdech. S mámou.
A jak dýchal, jeho hlásek v dlani Paní Ticha se začal třást silněji. Až se jí vysmekl a vlétl zpátky do Matějovy pusy.
V tu chvíli všechny děti na pařezech vykřikly. Poprvé po dlouhé době. Lesem se rozlehl křik, pláč i smích najednou. A Paní Ticha se začala trhat. Její šedá zástěra se rozpadla na nitky.
„Né!“ zakvílela, ale už to nebylo ticho. Byl to hluk.
Máma popadla Matěje a utíkala. A s nimi utíkaly všechny děti. Běžely z lesa ven, do světla lucerny, na louku.
Když se Matěj ohlédl, mýtina byla prázdná. Jen tam ležela stará prázdná zástěra.
Od té doby Matěj poslouchal. Ne proto, že by se bál Paní Ticha. Ale proto, že pochopil, že když máma říká „nechoď tam“, neříká to proto, aby mu zkazila hru. Říká to proto, že ho má ráda. A že některé cesty zpátky už nemusí být.
A Paní Ticha? Ta prý pořád čeká na kraji Černého lesa. Ale už nemá tolik nití. Protože děti si teď tenhle příběh vyprávějí.
A když hodiny odbíjejí šestou, žádný kluk ani holka už za světýlkem nejde.