ZLOBA
Zlá princezna Zloba a zrcadlo, co nelhalo
V království pod sedmi horami žila princezna Zloba. Byla krásná jako ranní mráz, ale srdce měla studené.
Rozkazovala všem. Kuchařce: „Polévka je moc horká!“ Zahradníkovi: „Růže kvetou moc pomalu!“ A sluhům: „Smějete se málo nahlas!“
Nejhorší bylo její kouzelné zrcadlo. Každé ráno se ptala: „Zrcadlo, zrcadlo, kdo je nejkrásnější v zemi?“
A zrcadlo muselo říct: „Ty, princezno Zlobo.“
Když jednou řeklo pravdu a pochválilo pekařovu dceru za její úsměv, Zloba zrcadlo rozbila na tisíc kousků.
Jednoho dne přišel do království velký vítr. Svítil a foukal, až sfoukl všechny svíčky na hradě. A s větrem přišla stará babka.
„Babo, kdo jsi?“ zasyčela Zloba.
„Jsem vítr z hor,“ řekla babka. „A přinesla jsem ti dárek. Kousek toho zrcadla, co nelže.“
Hodila jí do klína střep. A v tom střepu Zloba neviděla svoji tvář. Viděla kuchařku, jak pláče nad rozlitou polévkou. Viděla zahradníka, jak se schovává před jejím křikem. Viděla celé království, jak se jí bojí.
„To není pravda!“ křičela Zloba a hodila střepem o zem.
Ale střep se nerozbil. Jen řekl: „Pravda bolí. Ale lež bolí víc.“
Princezna Zloba tři dny nejí, tři dny nespí. Jen koukala do toho střepu.
Čtvrtý den vstala. Šla do kuchyně a řekla: „Promiň, že jsem křičela. Můžeš mě naučit vařit polévku?“
Šla do zahrady: „Promiň. Můžeš mi ukázat, jak se sází růže?“
A sluhům dala volný den.
Vítr se přestal zlobit. Svíčky na hradě se rozsvítily sami.
Od té doby už se Zloba nejmenovala Zloba. Lidé jí začali říkat princezna Zora, protože s ní v království znovu vyšlo slunce.
A zrcadlo? To už se neptala kdo je nejkrásnější. Ptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, koho jsem dnes potěšila?“
A zrcadlo už nikdy nelhalo.
Poučení: I to nejstudenější srdce může roztát, když se podívá pravdě do očí. A být hodná je těžší práce než být zlá… ale je z ní větší radost 💛