LOUTKY
Brumla a Divadlo zapomenutých loutek
Za devatero horami, v jedné staré truhle na půdě, žily loutky.
Byl tam Kašpárek s červeným nosem, princezna se zlatou korunkou, drak co neuměl dýchat oheň, a moudrý dědeček s dlouhým vousem.
Kdysi hrály každý den. Děti se smály, tleskaly, házely po Kašpárkovi papírovými kuličkami.
Pak ale přišla televize. Pak tablet. A děti přestaly chodit na půdu.
Truhla se zavřela. A v truhle byla tma a ticho.
Nejdřív loutky čekaly. Pak si povídaly. Pak se začaly hádat.
„Je to tvoje vina, Kašpárku! Moc jsi křičel!“
„Ne, je to tvoje vina, princezno! Byla jsi moc nudná!“
Jen dědeček mlčel a hladil si vousy.
Až jednoho dne se víko truhly pootevřelo. Spadla tam jiskřička světla. A s ní… spadl tam Brumla.
Brumla se tady schovával před deštěm. V ruce měl tu svou dřevěnou lopatu.
„Kdo jste?“ zašeptal do tmy.
„Jsme loutky,“ zachraptěl Kašpárek. „A už nás nikdo nepotřebuje.“
Brumla si sedl na víko. „To je blbost. Každého někdo potřebuje. I rezavou lopatu.“
Rozsvítil lucerničku. V tom světle byly loutky oprýskané, zaprášené, ale oči jim pořád svítily.
„Víš co?“ řekl Brumla. „Zahrajeme si divadlo. Jen pro nás.“
Kašpárek ohrnul nos. „Pro koho? Tady není nikdo.“
„Pro prach,“ řekl Brumla vážně. „A pro myši. A pro mě.“
A tak začali. Brumla vzal provázky. Byl nešikovný, zamotal se do nich, ale smál se u toho.
Kašpárek začal vyprávět nejhloupější vtipy na světě. Princezna zpívala falešně, ale nahlas. Drak funěl a snažil se nafouknout bubliny ze žvýkačky místo ohně.
Dědeček vyprávěl pohádku o tom, jak jednou byly všechny loutky slavné.
Smály se. Poprvé po dlouhé době. I prach se smál a poletoval ve vzduchu.
Když skončili, bylo ticho. Ale bylo to jiné ticho. Teplé.
„Víš Brumlo,“ řekl dědeček. „My nemusíme hrát pro celý svět. Stačí hrát s radostí. Pak se svět najde sám.“
V tu chvíli se dole na chodbě ozvaly kroky. Malá holčička s culíky se zatoulala na půdu. Našla truhlu. Otevřela ji.
A uviděla Brumlu, jak drží Kašpárka vzhůru nohama.
„Co to děláte?“ vykulila oči.
„Hrajeme,“ řekl Brumla. „Chceš taky tahat za provázky?“
Holčička přikývla. A pak přivedla bráchu. A ten přivedl kamaráda.
Od té doby se na půdě každou sobotu svítilo. Truhla byla pořád otevřená.
Kašpárek už nekřičel ze vzteku, ale ze smíchu. Princezna už nebyla nudná, protože si vymýšlela bláznivé šaty z papíru. A drak? Ten se naučil dělat bubliny tak velké, že v nich létal po celé půdě.
A Brumla? Ten už nemusel kopat štolu. Kopal radost. A ta byla ještě těžší práce.
Když večer zavíral truhlu, dědeček mu zašeptal:
„Děkujeme. Naučil jsi nás, že loutka není dřevo na provázcích. Loutka je ten, kdo má chuť hrát.“
A Brumla šel domů. Unavený, špinavý od prachu. Ale v srdci měl divadlo.
Poučení: Někdy nemusíš mít velké publikum. Stačí jedno srdce, které se směje. A z jedné jiskřičky může být zase celé světlo