HEJKAL
Hejkal a lesní víla Jasmínka
Byl jednou jeden prastarý les na pomezí Šumavy a Moravy. Stromy v něm byly tak vysoké, že jejich koruny škrábaly mraky, a mechy tak měkké, že v nich spávali i ježci s veverkami. A v tom lese žila víla.
Jmenovala se Jasmínka. Nebyla to víla co třpytí se a zpívá u potoků. Jasmínka byla lesní víla strážkyně. Měla vlasy barvy čerstvého listí a šaty utkané z pavučin a měsíčního svitu. Její práce byla těžká: hlídala aby stromy rostly rovně, aby houby měly dost vláhy a aby se žádné mládě neztratilo.
Celé dny lítala od dubu k buku, od pramene k prameni. A večer, když měsíc vylezl, si sedla na nejvyšší větev a poslouchala les.
A v tom lese žil ještě někdo.
Hejkal.
Hejkal není duch a není to ani člověk. Hejkal je hlas lesa. Když se ztratíš, on na tebe zavolá tvým jménem a dovede tě domů. Když je v lese zle, on zakřičí tak, že se i vlci schovají. Byl vysoký jako jedle, měl kabát z mechu a oči barvy mokré kůry. A byl strašně, strašně sám.
Hejkalové nemluví. Jen volají. „Hééj! Héééj!“ A tak šel světem a myslel si, že je jediný.
Jednoho večera ale uslyšel něco nového. Nebylo to volání. Byl to zpěv. Tichý, jako když rosa padá na listy.
Šel za tím hlasem tři noci. A na čtvrtou noc ji uviděl. Jasmínku. Seděla na pařezu a obvazovala nohu zraněnému mláděti srnky. Zpívala mu aby neplakalo.
Hejkal zůstal stát za stromem. Srdce mu bušilo jako datel do kmene. Chtěl říct „Héj!“, ale bál se že ji vyděsí.
Od té noci chodil za ní. Neviditelně. Když ona zalévala sazenice, on odháněl kance co by je pošlapali. Když ona léčila ptáčka se zlomeným křídlem, on nanosil nejjemnější mech na hnízdo. Když přišla bouřka, postavil se mezi vítr a její strom, aby ji neshodil.
Jasmínka cítila, že se něco děje. Houby rostly rychleji. Cesty ztratily trní. A v noci slyšela z dálky: „Héééj…“ Ale když se otočila, nikdo tam nebyl.
Jednoho dne do lesa přišli dřevorubci. Měli sekery a pily a chtěli vykácet celou paseku, tam kde rostly nejstarší lípy. Jasmínka plakala. Snažila se jim foukat do očí listí, snažila se jim zamotat provazy, ale bylo jich moc.
V noci přišla za Hejkalem. Nevěděla že je to on, ale cítila že jí rozumí.
„Prosím,“ zašeptala do tmy. „Někdo musí ten les zachránit. Já sama to nezvládnu.“
A z dálky se ozvalo. Ne „Héj“. Poprvé v životě to bylo jiné. Bylo to tiché, chraplavé: „Po…mů…žu.“
Jasmínka se lekla a schovala.
Další den ráno se dřevorubci probudili a jejich pily byly pryč. Jejich sekery byly zapíchnuté vysoko ve větvích, kam by nevyskočila ani opice. A na zemi byly obrovské stopy bosých nohou, vedoucí hluboko do lesa.
Dřevorubci utekli a už se nevrátili.
Jasmínka věděla kdo to byl. A rozhodla se ho najít.
Hledala ho sedm dní a sedm nocí. Volala: „Kdo jsi? Ukaž se!“
Až sedmou noc na mýtině uviděla stín. Obrovský. Stál ke ní zády.
„Jsi to ty kdo mi pomáhá?“ zeptala se tiše.
Hejkal se otočil. Byl větší než strom. Ošklivý a krásný zároveň. V ruce držel ulomenou větev jako kytičku.
Chtěl zavolat „Héj!“, ale místo toho jen sklopil oči. Styděl se.
Jasmínka k němu přiletěla. Byla malá jako ptačí pírko vedle něj. Nesahala mu ani po koleno.
„Nevyděsil jsi mě,“ řekla. „Zachránil jsi můj domov. Děkuju ti.“
Hejkal nevěděl co dělat. Tak jí podal tu větev. Na ní seděla malá pěnice, která si zlomila křídlo. Hejkal ji celou noc zahříval v dlaních.
Jasmínka pochopila. Vzala ptáčka a ošetřila ho. A pak vzala Hejkalovu obrovskou ruku z kůry a položila si ji na tvář.
„Jmenuju se Jasmínka,“ řekla. „A ty?“
Hejkal otevřel ústa. Poprvé za sto let řekl celé slovo. Hlas měl jako šumění lesa: „Hej…kal.“
Od té doby spolu chodili lesem. Jasmínka létala a ukazovala mu kouzla: jak rozkvétají houby, jak spí lišky, kde spí vítr. A Hejkal ji chránil. Když přišli pytláci, on zavolal tak, že se jim podlomila kolena a utekli. Když přišlo sucho, on našel pod zemí skrytý pramen a vyvedl ho na povrch.
Ostatní víly si zprvu šeptaly. „Víla a Hejkal? To se nesluší!“ Ale když viděly jak je les díky nim krásnější, přestaly.
Jednou v zimě byla taková vánice, že ani stromy nestály. Jasmínka omrzla a nemohla létat. Hejkal ji našel skoro zamrzlou pod sněhem.
Nevěděl co dělat. Víly se nedají zahřát ohněm. Tak udělal jediné co uměl. Posadil si ji na hruď, tam kde má Hejkal srdce. A celou noc jí zpíval. Ne „Héj“. Zpíval jí ukolébavku kterou slyšel kdysi jako malý, když vítr foukál komínem opuštěné hájovny.
„Héééj, spi, Jasmínko, spi… sníh tě nevládne, mráz tě neškádí… jsem tu s tebou…“
Ráno Jasmínka otevřela oči. Byla živá. A od té chvíle už nikdy nespala sama.
Prý spolu žijí v tom lese dodnes. Když se v noci ztratíš, uslyšíš dva hlasy. Jeden zavolá „Héj, tudy!“ A druhý, tichý jako vánek, dodá: „Neboj se, jsme s tebou.“
A když jdeš lesem a najdeš na pařezu malou kytičku z mechu a vedle ní velký otisk bosé nohy… věz že Jasmínka a její Hejkal byli na návštěvě.
A les je díky nim v bezpečí.