KOUZELNÍK

O malém kouzelníkovi

Za sedmero horami a osmero řekami stálo městečko Mlžné. A v tom městečku žil kluk jménem Jonáš.
Jonáš nebyl velký. Měl rozcuchané hnědé vlasy, pihy přes nos a nejstarší hábit na světě. Byl mu po kolena a pořád mu padal.

Jonáš totiž byl kouzelník. Ale ne ledajaký. Byl to malý kouzelník. Teprve 8 let.

Ve škole kouzel v Mlžném se učili všichni velcí čarodějové kouzlit oheň, bouřky a létání na košťatech. Jonáš se ale učil něco jiného. Učil se kouzlit malé věci.

Jeho učitelka, paní Měsíčná, mu říkala: „Jonáši, velké kouzlo udělá každý. Ale dokážeš vykouzlit, aby babičce nekvetl smutek v očích? Dokážeš vykouzlit, aby se ztracená ponožka našla?“

Jonáš přikyvoval. On měl nejradši právě ta malinká kouzla.

Jednoho dne se stalo něco hrozného. Z hvězdné věže uprostřed města zmizel Hvězdný atrament.
To byla speciální modrá tekutina, kterou se psaly všechny hvězdy na noční obloze. Bez ní by příští noc byla tma. Úplná tma.

Starosta svolal všechny velké kouzelníky. Mávali hůlkami, dělali bum a prásk, ale Hvězdný atrament nenašli.
„Je pryč,“ řekl nejstarší kouzelník Brumbín. „Někdo ho ukradl.“

Jonáš seděl v poslední lavici a koukal na zem. Všiml si totiž něčeho malinkého. U nohy stolu ležela jedna jediná modrá kapka. A vedle ní… drobné stopy. Stopy jako od myši, ale třpytivé.

„Paní učitelko,“ zašeptal Jonáš. „Myslím že vím kdo to byl.“

Nikdo ho neposlouchal. Velcí kouzelníci už letěli hledat draky a zloděje do hor.

Jonáš si tedy vzal svůj hábit, nacpal do kapsy kousek chleba a jednu skleněnou lahvičku. A vydal se po třpytivých stopách.

Stopy ho vedly z města, přes Pole Zapomenutých Hraček, kolem Rybníka Tichých Žab, až do jeskyně pod Kořenovým stromem.
Uvnitř jeskyně neseděl drak. Neseděl tam ani zlý čaroděj.

Seděl tam malý světluškový skřítek jménem Pip. Byl celý smutný a kolem něj stála velká nádoba s Hvězdným atramentem. Ale on z ní nepil. On do ní plakal.

„Proč pláčeš do hvězdného atramentu, Pip?“ zeptal se Jonáš opatrně.

Pip vzlykl a světýlko mu zhaslo. „Protože… protože jsem nešikovný. Minulý týden jsem měl rozsvítit jednu hvězdu pro nemocnou holčičku v Mlžném. Aby se jí lépe usínalo. Ale já jsem ji upustil. A hvězda zhasla. A holčička se bála. A já jsem tak smutný, že ze mě tečou slzy. A moje slzy jsou tak smutné, že uhasí i hvězdy. Tak jsem ukradl atrament, abych už žádné další hvězdy nemohl pokazit.“

Jonáš pochopil. Velcí kouzelníci by na Pipa seslali kouzlo a zavřeli ho. Ale Jonáš věděl, že Pip není zlý. Je jen smutný.

Jonáš si sedl vedle něj. Vytáhl chleba a půlku dal Pipovi.
„Víš co, Pip? Já taky dělám chyby. Minule jsem chtěl vykouzlit, aby mamce narostly nové brýle. A vykouzlil jsem jí místo toho třetí oko na čele. Trvalo týden než zmizelo.“

Pip se slabě zasmál. Jeho světýlko trochu posvítilo.

„Podívej,“ řekl Jonáš. „Hvězdy nemusí svítit pořád silně. Někdy stačí, když jen trošku bliknou. Aby někdo věděl, že není sám. Pojďme tu hvězdu pro tu holčičku rozsvítit spolu. Ty budeš blikat a já ti pomůžu.“

Celou noc pracovali. Jonáš svými malými kouzly sbíral Pipovy smutné slzy a měnil je na stříbrný prach. Pip tím prachem opatrně poprášil novou hvězdu.

Když vyšlo slunce, vrátili se do Mlžného. Jonáš vrátil Hvězdný atrament do věže. A té noci, poprvé za sto let, se na obloze objevila jedna úplně nová, malinká hvězda. Blikala jinak než ostatní. Blikala jako světluška.

Nemocná holčička v Mlžném se na ni dívala z okna a usmála se. A usnula.

Od té doby je Jonáš nejznámější kouzelník v Mlžném. Ne protože by uměl největší kouzla. Ale protože uměl ta nejmenší a nejdůležitější. Uměl vykouzlit odvahu, když ji někdo ztratil. Uměl vykouzlit úsměv, když byl schovaný. A uměl vykouzlit přátelství i z nešikovného světluškového skřítka.

A Pip? Pip se stal strážcem Hvězdného atramentu. A pokaždé, když má někdo v Mlžném smutek, Pip přiletí k oknu a jednou blikne. Aby věděl, že na něj někdo myslí.

A Jonáš? Ten má pořád ten velký hábit. Ale už mu nepadá. Protože ho nosí s hrdostí.

---