PSÍK ČUPÍK
O chlupatém psíkovi Čupíkovi a Ztraceném smíchu
V městečku Křepice žil jeden úplně obyčejný, ale hodně chlupatý psík. Jmenoval se Čupík.
Měl kožich jako obláček, uši jako dva hadry na podlahu a oči velké jako knoflíky. Když štěkal, znělo to jako když se směje.
Čupík měl jednu zvláštní práci. Byl Sbírač smíchu.
V Křepicích totiž platilo staré kouzlo: Dokud se tam děti smějí, ve studni uprostřed náměstí roste voda. A když je vody dost, rostou jablka, kvetou květiny a všichni jsou šťastní.
Jenže jednoho rána se stalo něco divného. Studna byla skoro prázdná. A z města se vytratil smích.
Děti chodily do školy se svěšenými hlavami. Pekař nepekl housky, protože „na co“. I slunce svítilo nějak méně.
Starosta vyhlásil: „Kdo najde, kam se poděl náš smích, dostane sud jablek a věčný čestný čup na hlavu!“
Čupík na to čup na hlavě už měl. Tak vyrazil.
Šel nejdřív za moudrou kočkou Mínou, co spala na knihovně.
„Míno, neviděla jsi náš smích?“
„Viděla,“ protáhla se kočka. „Odnesl ho vítr. Foukal od Černého lesa a byl nějaký smutný. Říkal, že sbírá ztracené věci.“
Tak Čupík vyrazil do Černého lesa. Cesta byla dlouhá. Přeskočil Potok Žabích Vtipů, prošel Loukou Zívajících Květin a málem ho snědla Vrba Kousavá.
V srdci lesa stála chaloupka. A v ní seděl Vítr. Ale nebyl to veselý vítr, co honí papíry. Byl to malý, shrbený vítr v pleteném svetru. A kolem něj létaly bubliny. V každé bublině byl kousek smíchu. Smích kluků co spadli do bláta. Smích holčičky co řekla „kráva“ místo „krava“. Smích babičky co kýchla do dortu.
„Proč je máš, pane Větře?“ zeptal se Čupík a vrtěl ocáskem.
Vítr si povzdechl a skoro zhasl. „Protože jsem zapomněl, jak se směje. Před sto lety mi někdo řekl, že jsem jen studený a protivný. A tak jsem přestal. A když se člověk přestane smát, začne sbírat smíchy ostatních. Aby mu nebylo tak smutno.“
Čupík pochopil. Velcí hrdinové by na Vítr zaštěkali. Ale Čupík uměl jiné kouzlo.
Sedl si. A začal vyprávět.
Vyprávěl o tom, jak jednou honil svůj ocas a spadl do kýble s vodou. O tom, jak se pekařovi přilepila houska na nos. O tom, jak Mína spadla z knihovny rovnou do koše s vlnou a vylezla jako klubko.
A jak vyprávěl, jeho chlupatý kožich se třásl smíchem. A z tlamy mu létaly malé stříbrné bublinky.
Vítr zprvu koukal. Pak se pousmál. Pak se zachechtal. A pak se rozesmál tak, že mu ulítl svetr a rozfoukal všechny bubliny!
Všechny bubliny se smíchem vyletěly z okna a rozletěly se zpátky do Křepic.
V tu chvíli ve studni zabublala voda. Děti se na ulici rozesmály. Pekař upustil váleček smíchy. A slunce vykouklo úplně celé.
Vítr si vzal zpátky svetr. „Děkuji ti, Čupíku. Naučil jsi mě, že smích se nedá ukrást. Dá se jen půjčit a vrátit.“
Čupík se vrátil domů jako hrdina. Dostal ten sud jablek i ten čestný čup. Ale nejvíc byl pyšný na novou práci.
Od té doby, když je v Křepicích někdo smutný, přijde Čupík. Sedne si vedle něj, zakloní hlavu a začne vyprávět. O kýblu, o housce na nose, o kočce v klubku.
A smích se vždycky vrátí.
Konec