KOMINÍČEK
O malém kominíkovi Toníčkovi, co čistil obláčky
Za městem, kde komíny byly vyšší než zvonice, bydlel v malé komoře pod střechou malý kominík Toníček.
Nebyl to obyčejný kominík. Byl nejmenší ze všech kominíků široko daleko. Štětka byla skoro větší než on, žebřík musel nosit na dvakrát a když vylezl na střechu, vrabci si mysleli, že je jejich kamarád.
Ostatní velcí kominíci se mu občas smáli.
„Ty a komíny? Vždyť nedosáhneš ani na půlku!“ říkali.
Toníček se nikdy nezlobil. Jen si oprášil černý kabátek s lesklými knoflíky, nasadil si čepici a šeptal komínům: „Nebojte, já to nějak zvládnu.“
A komíny ho měly rády. Protože Toníček je nečistil jen štětkou. On jim naslouchal.
Jeden komín chrčel, protože v něm uvízla zatoulaná ponožka. Druhý kýchal, protože do něj napadaly kaštany. A třetí, ten nejstarší na pekárně, tiše vzdychal, protože už rok nikdo nezatopil a bylo mu smutno.
Jednoho dne přišla do města velká černá mračna. Ne taková ta, co přinesou déšť. Tohle byla líná, těžká, začouzená mračna, co se zasekla přímo nad městem a nechtěla pryč. Sluníčko nemohlo prosvítit, prádlo neuschlo a děti nemohly pouštět draky.
Starosta zavolal všechny kominíky.
„Vyčistěte všechny komíny, ať ten kouř konečně odletí!“
Velcí kominíci drhli a drhli, až byli černí od hlavy k patě, ale mračna se ani nepohnula. Byla moc těžká.
Tu Toníček zvedl ruku.
„A co kdyby… co kdybychom nevyčistili komíny, ale vyčistili ty obláčky?“
Všichni se rozesmáli. „Jak chceš čistit oblak, ty drobečku? Žebřík až do nebe nemáš!“
Toníček se ale nenechal odradit. Vzal svou velkou štětku, svou malou odvahu a vylezl na nejvyšší komín ve městě – ten na radnici. Vylezl až úplně na špičku, tam kde už končily cihly a začínalo nebe.
A natáhl štětku k mračnu.
„Promiň, mráčku,“ pošeptal, „ty jsi asi taky jen začouzený.“
A začal čistit. Jemně, kroužek po kroužku, jako když se čistí okýnko.
A stalo se něco kouzelného.
Kam sáhl štětkou, tam mračno zesvětlalo. Z černé byla šedá, ze šedé bílá, z bílé taková nadýchaná jako cukrová vata.
Mračna totiž nebyla zlá. Byla jen smutná, že na ně dole všichni zapomněli a už se na ně nikdo nedíval.
Toníček čistil a čistil. Potil se, funěl, ale nepřestal. A když vyčistil kousek, vítr do něj fouknul a roznesl ho dál.
Za hodinu už lidé dole koukali s otevřenou pusou. Místo těžké deky nad městem pluly malé, bílé, vyčištěné obláčky jako ovečky.
Sluníčko prosvitlo. A na jednom z těch obláčků seděl Toníček, celý černý od sazí, ale šťastný, a mával dolů.
Od té doby mu už nikdo neříkal malý. Říkali mu Toníček, co čistí obláčky.
A když dneska uvidíš na obloze extra bílý, načechraný obláček, je to možná ten, který zrovna dočistil. A když budeš mít štěstí, uvidíš na něm otisk malé boty od sazí.
Dobrou noc a hezky spi. Ať se ti zdají čisté obláčky.