Noční autobus číslo 47
Byla půl druhé ráno. Zastávka U Kovárny. Déšť bubnoval do plechový stříšky tak, že člověk neslyšel vlastní myšlenky.
Martin tam stál sám. Poslední autobus mu ujel, další jel až za hodinu. Chtěl jít pěšky, ale do mlhy se mu nechtělo. Tak čekal.
Přesně ve 2:07 přijel autobus 47. Starý Ikarus, co už jezdí jen v noci. Dveře zasyčely, uvnitř svítila jen jedna žárovka nad řidičem.
„Jedete až na Sídliště?“ zeptal se Martin.
Řidič kývl. Tvář měl ve stínu kšiltovky. Lístek mu neprodal. Jen ukázal dozadu. „Sedni si, kam chceš. Jsme tu sami.“
Martin si sedl doprostřed. Autobus se rozjel. Ticho rušilo jen klapání stěračů a motoru.
Po třech zastávkách si všiml, že zastavuje i tam, kde nikdo není. Dveře se otevřely do tmy, minutu počkaly… a zase zavřely. Nikdo nenastoupil, nikdo nevystoupil.
„Proč tu stavíte?“ zeptal se nakonec.
Řidič se neotočil. „Pro ty, co nestihli svůj čas.“
Martin se zasmál. Nervózně. „To jako duchové?“
Řidič pokrčil rameny. „Říkej si tomu jak chceš. Každý máme svou zastávku. Někdo nastoupí, někdo vystoupí. Někdo jen čeká, až se dveře otevřou.“
Za oknem začala mlha houstnout. Ulice Martin nepoznával. Domy, co znal od dětství, vypadaly jinak. Starší. Okna byla tmavá, ale v jednom z nich svítila lampa. A za tou lampou stála silueta. Žena s deštníkem. Koukala přímo na něj.
Martinovi proběhl mráz po zádech. Ta žena… to byla jeho babička. Zemřela před pěti lety.
Chtěl zakřičet, ale v krku měl sucho.
Autobus zastavil u parku. Dveře se otevřely. Venku nestál nikdo. Jen lavička, mokrá od deště. A na lavičce ležela dětská rukavice. Modrá, pletená. Martin ji poznal. Byla jeho. Ztratil ji tady, když mu bylo sedm.
„Vaše zastávka,“ řekl řidič poprvé bez toho, aby se otočil.
Martin nevěděl proč, ale vystoupil. Dveře se za ním zavřely. Autobus odjel do mlhy. Červený světla zmizela za zatáčkou a ticho bylo ještě hlubší než předtím.
Stál tam s rukavicí v ruce. Déšť ustal. Nad mraky vykoukly hvězdy.
Otočil se na dům, kde kdysi bydlel. V okně v prvním patře svítila ta samá lampa. A za ní stála babička. Usmála se. Nezvedla ruku. Jen se usmála… a zhasla.
Martin pochopil. Tohle nebyl autobus, co vozí lidi. To byl autobus, co vrací věci. Ztracený rukavice. Neřčený věty. Poslední pohledy.
Nastoupil jen proto, aby mohl vystoupit tady. Na místě, kde ztratil kus dětství.
Když se ráno vzbudil ve svý posteli, na nočním stolku ležela modrá rukavice. Suchá.
Od té doby, když jede v noci autobusem a řidič zastaví na prázdné zastávce… Martin už se neptá proč. Jen se dívá z okna.
Třeba někde ve tmě stojí on sám. Mladší. A mává mu.
Každý máme svou zastávku, příteli. Někdy na ní jen vyzvedneme to, co jsme kdysi ztratili.
