Strážce Hromového Útesu
Když se nad Černými horami začaly stahovat mraky, starý lid zavíral okenice a děti zapomínaly na hry. Nebylo to kvůli dešti. Všichni věděli, že hromy a blesky nepatří nebi. Patří jemu.
Ashkar, poslední drak ohnivých šupin, nespal staletí v jeskyni plné zlata. Spal na hraně světa. Na Hromovém Útesu, odkud je vidět až na kraj mapy. Každou bouři, kterou vidíš, rozpoutá on. Ne ze zloby. Ze smutku.
Před tisícem let střežil údolí, kde žili lidé, kteří mu věřili. Nosili mu med a příběhy. On za to spal pod horou a jeho dech ohříval prameny, aby ani v zimě nezamrzly. Pak přišli dobyvatelé s oštěpy z ledu a s příkazy zabíjet vše, co má křídla. Spálili údolí. Zabili ty, co Ashkarovi důvěřovali.
On je nesklamal. Rozpálil oblohu tak, že ledové oštěpy se roztekly dřív, než je stihli hodit. Ale bylo pozdě. Údolí bylo prázdné. Přátelé byli pryč.
Od té doby Ashkar hlídá. Ne zlato. Prázdnotu. Stojí na okraji útesu a každý večer, když se stmívá, vydechne plamen do bouře. Plamen není zbraň. Je to signál. Poslední vzkaz světu: „Ještě jsem tady. Ještě pamatuju.“
Lidi dole v údolí si myslí, že je to jen bouřka. Že blesk uhodí náhodou. Ale když zadupe a rozpálí hrdlo, vítr nese dál vůni síry a popela. A kdo má srdce otevřené, slyší v tom rachotu tichý nářek strážce, který hlídá hrob přátel.
Nepřiletí, dokud ho někdo nepožádá. Nepřiletí pomstit. Přiletí jen tehdy, když najde někoho, kdo mu zase donese med a příběh. Protože i drak, který rozpálí nebe, umírá na samotu.
A tak když příště uvidíš blesk trhat mraky a na obzoru rudou záři, vzpomeň si. Nahoře na útesu nestojí monstrum. Stojí paměť. Stojí poslední, kdo si pamatuje, jaké to bylo, když mu lidé věřili.
