Lavice v parku
Každé ráno v sedm přišel pan Karel do parku. Měl ošoupaný kabát, noviny pod paží a v kapse pytlík se semínky. Sedl si na třetí lavici zleva. Tu u kašny.
Nekrmil holuby. Jen je pozoroval. Rozložil noviny, ale nečetl. Díval se na vodu, jak dělá kruhy.
Lidi chodili kolem. Běžci, maminky s kočárky, studenti. Nikdo ho neznal. A on nikoho nepotřeboval znát.
Jednou se k němu posadila holčička. Asi šest let. Měla v ruce rohlík a nevěděla co s ním. „Chcete půlku?“ zeptala se.
Karel přikývl. Zlomil rohlík. Dal půlku holubům, půlku snědl. Holčička se usmála a odběhla k mámě.
Od té doby chodila každé ráno s rohlíkem. Sedla si, zlomila ho, snědla půlku, dala půlku holubům. Nemluvili spolu. Nemuseli.
Roky plynuly. Holčička vyrostla. Rohlík nahradila káva s sebou. Karel už nechodil.
Lavice zůstala prázdná. Ale každý den tam ležela půlka rohlíku. Nebo kelímek od kávy. Nebo jen drobky.
Správce parku to vždycky uklidil. A druhý den to tam bylo znovu.
Dneska na té lavici sedává mladá žena. Má notebook, sluchátka. Nekrmí holuby. Jen kouká na vodu.
Občas k ní přiběhne kluk. Asi šest let. S rohlíkem v ruce. „Chceš půlku?“ zeptá se.
Ona se usměje. Zlomí rohlík. Půlku dá klukovi, půlku holubům.
Třetí lavice zleva. U kašny. Není prázdná. Nikdy nebyla. Jen si na ní sedají jiní lidé.
