Magická pouť u černé věže
Každých sedm let, když měsíc stál přesně nad Černou věží u Olšavy, se v údolí rozsvítily lucerny. Ne obyčejný. Ty co hořely bez ohně.
Karla poprvé uslyšela hudbu o půlnoci. Jemný cinkání rolniček a housle, co hrály melodii, kterou nikdy neslyšela, ale znala ji zpaměti. Ráno na návsi stála brána. Kovaná z větví a vinné révy. Nikdo nevěděl kdo ji postavil. Stařešina jen řekl: „Pouť přišla.“
Vstup byl za jednu vzpomínku. Ne tu nejšťastnější ani nejsmutnější. Za tu, na kterou už dávno nemyslíš. Karla dala tu na letní večer, kdy jako dítě ztratila ve stráni papírovýho draka. Prodavač lístků, muž s očima barvy medu, ji za to podal jablko a vstupenku z kůry.
Za bránou to vonělo po skořici, kouři a něčem, co nešlo pojmenovat. Stánky nebyly ze dřeva. Jeden byl postavený z knih, další z barevného skla, třetí dýchal jako živý.
U prvního stánku věštkyně míchala karty z listů. „Nekupuj si budoucnost, děvče,“ řekla Karle. „Tu už máš. Kup si odvahu ji žít.“ Vrazila jí do ruky malou mosaznou spirálu.
Dál stál kolotoč. Ale místo koní na něm jezdily stíny lidí. Každej stín dělal to, co jeho majitel vždycky chtěl, ale neodvážil se. Karlin stín skákal přes střechy domů a smál se tak nahlas, že z toho bolely zuby.
Nejvíc lidí stálo u stánku Cukráře ticha. Prodával sladkosti, po kterých člověk přestal na hodinu mluvit. A poprvé v životě slyšel, co si myslí jeho srdce. Karla ochutnala kousek medového plástu. Ticho ji praštilo do uší. A v tom tichu slyšela hlas. Svůj. „Zůstala jsi tady kvůli strachu, že venku není nic lepšího.“
Když chtěla odejít, nemohla najít bránu. Poutě se nechodí tam i zpátky stejnou cestou. Musela splnit úkol. Zachránit něco, co se ještě nestalo.
Našla kluka, který stál u Černé věže a díval se na měsíc. Za rok měl spadnout ze střechy stodoly. Karla mu dala tu mosaznou spirálu. „Na štěstí,“ řekla. On se zasmál a strčil si ji do kapsy.
Brána se objevila až ve chvíli, kdy si uvědomila, že její vzpomínka na draka nebyla ztracená. Drak byl pořád někde v ní. Čekal, až přestane koukat dolů.
Vrátila se domů před rozedněním. Pouť zmizela. Zůstala po ní jen jizva v trávě ve tvaru kruhu a mosazná spirála v dlani. Už ji neměla.
O rok později slyšela, že kluk ze stodoly nespadl. Prý mu něco v kapse zacinkalo, tak se ohlédl.
Karla dodnes neví, jestli byla pouť skutečná. Ale každý sedmý rok, když měsíc stojí nad Černou věží, si dává na parapet jablko. Pro muže s medovýma očima. Kdyby šel kolem.
