Zrcadlo sester Kovářových
V Jeseníkách stojí dům, co nemá adresu. Najdeš ho jen když zabloudíš schválně. Říkají mu „Dům beze stínů“. A v něm žily dvě sestry. Eliška a Klára Kovářovy.
Nikdo je neviděl stát vedle sebe. Nikdy.
1. Pravidlo domu
Eliška se narodila za úplňku. Klára o hodinu později, když měsíc zakryl mrak. Od té doby platilo jedno pravidlo: Když je Eliška vzhůru, Klára spí. Když Klára mluví, Eliška mlčí.
Sousedka paní Horáková přísahala, že jednou viděla Elišku jak nakupuje v Krnově. Druhej den v tom samým obchodě potkala Kláru. Prodavačka se jí zeptala: „A kde máte sestru?“ Klára se jen usmála a řekla: „Vždyť jsem to já.“
Od té doby se jich lidi ptali méně.
2. Místnost se zrcadlem
V patře domu byla jedna zamčená místnost. Klíč nosila vždy ta, co byla zrovna „vzhůru“. Ostatní o místnosti nemluvily.
Jednou v zimě se místní kluk Martin vsadil, že vnikne dovnitř. Prolezl oknem když spal „denní“ stín. Uvnitř nenašel nábytek. Jen jedno obrovský zrcadlo ve zlatým rámu. A před ním stoličku.
Do zrcadla se ale neodrážel pokoj. Odrážela se v něm zahrada. Letní zahrada, plná květů, i když venku padal sníh.
Martin se naklonil blíž. A v zahradě uviděl holku. Přesně jako Eliška. Jenže tahle se na něj usmála. A zvedla ruku. On zvedl ruku taky.
Ve chvíli kdy se jejich prsty dotkly skla, zrcadlo zapraskalo. Martin se otočil. Za ním stála Klára. Se stejným úsměvem. Se zvednutou rukou.
„To jsi ty,“ zašeptala. „Vždycky jsi byl ty.“
Martin utekl a už se nikdy nevrátil do Jeseníků. Dodnes tvrdí že má v noci dvojitý stín.
3. Tajemství narození
Já jsem to zjistil až po letech, když jsem po smrti paní Horákové zdědil její deníky. Psala tam:
17. října 1978, úplněk. Kovářová rodila dvojčata. Ale porodní bába přísahala že viděla jen jedno dítě. Druhý přišlo o hodinu později. Z ničeho. Z mraku co zakryl měsíc. Bába říkala že to nebylo narození. Že to bylo navrácení.
Eliška a Klára nebyly dvě sestry. Byla to jedna duše, co se rozdělila vejpůl, když se jí svět zdál moc hlasitej. Eliška vzala den. Klára vzala noc. Eliška vzala hlas. Klára vzala ticho.
Zrcadlo v pokoji nebylo zrcadlo. Bylo to místo kde se ta půlka mohla na chvíli spojit. Proto ta letní zahrada. Proto ten dotek.
4. Poslední noc
Loni v listopadu dům vyhořel. Hasiči našli jen jedno tělo. Ženský, kolem 45 let. Ale koroner byl zmatenej. Tělo mělo na levý straně vlasy černý jako noc. Na pravý straně bílý jako den.
A v ruce svíralo střep ze zlatýho rámu.
Od té doby dům nestojí. Jen spálený základy a vprostřed nich… nic. Žádnej popel. Jen kruh vypálený trávy, přesně ve tvaru zrcadla.
A když tam v noci přijdeš a postavíš se doprostřed toho kruhu, uvidíš svůj stín. Ale za tebou bude stát ještě jeden. Úplně stejnej. Akorát obráceně.
Někdy zašeptá: „Ahoj, sestro.“
Epilog pro čtenáře
Někteří lidi nejsou celý. Někteří se narodili rozdělený, aby přežili. Den a noc. Hlas a ticho. Strach a odvaha.
Otázka není „kdo jsi ty“. Otázka je: „Kdo spí, když jsi vzhůru ty?“
A jestli se někdy podíváš do zrcadla moc dlouho… zeptej se ho. Odpoví ti. Hlasem, co není tvůj. Ale slova budeš znát.
Protože to budeš ty. Ta druhá půlka.
