Deštník pana Otíka
Bude to dlouhý. A bude bolet. Sedni si.
České Budějovice. Zimní nádraží. Leden 2022.
Každé ráno v 5:40 stál u výdeje baget u McDonaldu pán s modrým deštníkem. I když nesněžilo. I když bylo jasno.
Jmenoval se Otík. 62 let. Kdysi dělal topenáře. Měl byt, manželku Janu a syna Davida.
O ten deštník přišel jako první.
„Abys nezmok,“ řekla mu Jana, když odcházel v roce 2018 na stavbu. To bylo naposledy, co ji viděl.
Pak přišla exekuce. Pak rozvod. Pak most pod Šaldou. Pak lavička. Pak nádraží.
Modrý deštník mu ale zůstal. Našel ho v popelnici. Byl rozbitý, ale Otík ho zalepil izolepou.
„Asi mi ho poslala Jana,“ říkal. Nikomu to neříkal nahlas. Jen prodavačce u baget.
Ta prodavačka se jmenovala Lucka. Byla jí 19. Chodila na ranní.
Každý den mu schovala jednu bagetu s máslem. „Zbyla,“ lhala.
Otík vždycky přikývl, posadil se na svůj deštník a jedl pomalu. Po kouskách. Aby to vydrželo co nejdýl.
Mluvili spolu málo.
„Zima dneska, pane Otíku.“
„Jo, Lucko. Ale neprší.“
Zlom
V březnu 2022 přišla vlna mrazů. -15°C. Nádraží zavřeli v noci.
Bezdomovci se stěhovali do podchodu u Globusu.
Otík tam nešel. „Tam kradou,“ řekl Lucce. „Já budu u McDonaldu. Pod stříškou.“
Poslední týden v březnu Lucka přišla a on tam nebyl.
Jen jeho modrý deštník. Otevřený. Přivázaný k odpadkovému koši igelitovým provázkem.
Uvnitř byla složená cedulka a 20 korun.
Na cedulce stálo písmem, co se třáslo zimou:
Lucko, Děkuju za bagety. Byly nejlepší. Dneska jdu za Janou. Už je mi zima. Deštník je tvůj. Ať nezmokneš. Otík
Policie ho našla o 3 dny později. V podchodu u výměníku. Usnul a už se neprobudil. V kapse měl fotku. Jana, David a on. U Lipna. 2009.
Co bylo dál
Lucka ten deštník neodnesla domů. Pověsila ho zpátky k tomu koši u McDonaldu.
„Ať ví, kde je,“ řekla.
Každé ráno v 5:40 ho otevře. I když je hezky.
Zákazníci si stěžují. „Proč je tady deštník?“
„Protože tady sedával pán,“ odpoví.
Lidi si zvykli. Někteří začali nosit kafe. Postaví ho pod ten deštník.
Někdo nechá rohlík. Někdo ponožky.
V prosinci 2022 přišel mladý kluk. Asi 25. Stál pod tím deštníkem hodinu a koukal.
Pak se zeptal Lucky: „To byl můj táta, že?“
Lucka jen přikývla.
Kluk se jmenoval David. Bydlel v Německu. O tátovi nevěděl 4 roky.
Sedl si na zem pod ten deštník a brečel. Hodinu.
Od té doby tam David chodí každý rok v březnu. Na jeden den.
Přinese nový modrý deštník. Ten starý je už úplně rozpadlý, ale pořád tam visí. Přivázaný.
A Lucka? Dál dává bagety. Teď už ne jednomu pánovi.
Dává je každému, kdo ráno stojí venku a třese se zimou.
Říká: „Zbyly.“
Někdy stačí jeden deštník, aby z místa, kde nikdo nebydlel, byl domov.
