Ráno.
Budík. Snooze. Snooze. Snooze.
Konečně vstát, udělat kafe a zjistit, že je studené.
To je moje první starost dne. A zároveň první radost, když si udělám nové.
Pak přijde ta velká životní dilemata:
Co na sebe? To v čem jsem včera, nebo to v čem jsem byla před týdnem?
A mám vůbec čisté ponožky? Mám.
Cesta do práce.
Radost: Stihla jsem autobus.
Starost: Zapomněla jsem sluchátka. Teď musím poslouchat svoje myšlenky. Pomoc.
V práci.
Radost: Někdo přinesl koláč.
Starost: Byl to poslední kousek a já přišla pozdě.
Radost: Šéf neví, že jsem na tom koláči závislá.
Starost: Kolega ví. A má foťák.
Oběd.
Radost: Vařila jsem včera.
Starost: Dneska to už nechci ani vidět.
Radost: Objednala jsem si pizzu.
Starost: Peněženka.
Večer doma.
Radost: Nikdo nic nechce. Můžu si číst, kreslit, koukat na blbosti.
Starost: Pračka bliká. Nádobí kouká. A ta jedna ponožka je zase sama.
Radost: Našla jsem ji! Byla v peřině.
Starost: Proč jsem z toho tak šťastná?
Jdu spát s pocitem, že jsem dneska nic velkého nedokázala.
A přitom jsem přežila. Nakopla kafe. Zasmála se u blbého videa.
Napsala zprávu kamarádce. Zasadila kytku a nezalila ji.
A víte co?
Pro obyčejného člověka je to docela dost.
Život je pes. Občas kouše do kotníků.
Ale občas taky přinese papučky a vrtí ocasem.
Dobrou. Zítra zase.
