Směna 17: Poslední výjezd
Jmenuju se David. 12 let u HZS ve Zlíně. Směna C.
- prosinec 2023. Venku -8°C. Vánoce za týden. Měli jsme mít klidnou službu. Kafe, pohádky v televizi, nikdo nic.
V 02:47 zazvonil telefon.
„Požár rodinného domu, Lhota u Zlína. Uvnitř mají být 2 děti.“
Naskočili jsme do Tatry za 40 vteřin. V autě bylo ticho. Jen vysílačka a řazení. Každej jsme myslel na to samý. Děti.
Přijeli jsme za 9 minut. Hořelo celé patro. Plameny šly ze střechy jak z komína. Venku stáli rodiče v pyžamech. Máma křičela: „Lucka a Matěj! Jsou nahoře! V dětském pokoji!“
Velitel kývl. „David, Tomáš, dovnitř. Proudnice. Jirka, žebřík k oknu.“
Vzali jsme dýcháky. 300 barů. Na 30 minut. Víc jsme neměli.
Uvnitř bylo peklo. Kouř tak hustý, že jsi neviděl vlastní ruku. Horko, že se ti tavily šňůrky na botách. Orientovali jsme se podle hadice a křiku mámy zvenku.
„První patro! Doleva!“ řval Tomáš.
Dětský pokoj. Dvoje postele. Prázdné. Srdce mi spadlo do bot.
„Jsou tu!“ zakřičel Tomáš. „Pod postelí!“
Holčička tak 6 let. Lucka. A kluk, 4 roky. Matěj. Oba v bezvědomí. Přikrytí peřinou. Máma jim řekla, ať se schovají a dýchají u země. Byli chytří.
Tomáš vzal Matěje. Já Lucku. Byla lehká jako peří. Moc lehká.
Vybíhali jsme. Schody už hořely. Dolů, dolů… a ven.
Na dvoře už čekali záchranáři. Začali s resuscitací hned. Matěj začal po chvíli kašlat. Bude žít.
Lucka ne.
Dělali jsme všechno. 40 minut. KPR, kyslík, defibrilátor. Její táta klečel v blátě a jen opakoval: „Prosím, prosím.“
V 03:41 to doktor zabalil. „Je mi to líto.“
Bylo ticho. Jen praskání hořícího domu a brekot mámy.
Ráno jsme jeli zpátky na stanici. Nikdo nemluvil. Uvařili jsme kafe. Nikdo ho nepil.
O týden později byl pohřeb. Stáli jsme tam všichni v uniformách. 40 hasičů. Mráz.
Táta Lucce do rakve dal jejího plyšového králíka. Toho, co jsme našli vedle ní. Byl celý načernalý od kouře.
Velitel pak řekl větu, co mi zůstala v hlavě:
„Zachránili jsme jednoho. To je výhra. I když to tak teď nevypadá.“
Ale v noci se mi zdá o tom pokoji. O té peřině. A o tom, že kdybychom přijeli o 2 minuty dřív…
V lednu jsem podal žádost o přeložení na prevenci. Už nejezdím k dětem.
Dneska chodím po školách. Učím děti, ať se schovávají pod mokrou deku. Ať volají 150. Ať mají doma hlásič.
A pokaždé, když vejdu do třídy, vidím 20 Lucek a 20 Matějů.
A modlím se, abych už nikdy nemusel rozhodovat, koho nesu prvního.
Protože na to se nezapomíná. Ani po 12 letech.
