Hospoda „U Potopené kotvy“
Rok 1742. Přístavní město Bristol. Mlha leze z řeky Avon jako mokrá vlna a lepí se na cihly.
„U Potopené kotvy“ nebyla hospoda pro pány. Byla pro ty, co jim moře vzalo prsty, dluhy vzalo dům a zákon vzal iluze.
Dveře byly těžké, dubové, zespodu ohlodané krysami. Uvnitř smrděl kouř z fajfek, kyselé pivo, sůl a krev.
Za barem stála Meg. Ženská jako dubový sud. Ruce měla silné od nošení beček a hlas jako když řežeš lano. Její muž, kapitán Tom, se před rokem nevrátil z Karibiku. Lodníci říkali, že ho oběsili Španělé. Meg říkala jen: „Ať hnije.“
Do toho večera přišel on.
Jmenoval se Silas Crowe. Neměl kabát, jen košili prosáklou deštěm a jizvu přes půl tváře. Na krku mu visel provaz. Ne jako ozdoba. Jako připomínka. Před třemi lety ho chtěli pověsit v Portsmouthu za pirátství. Provaz se přetrhl.
Sedl si do rohu, zády ke zdi. Objednal si rum. Neředěný.
V hospodě už seděli tři chlapy, co dělali problémy. Bratři Hawkesovi. Živili se jako „lapači“. Chytali opilce v uličkách a prodávali je královskému námořnictvu. Za každého muže dostali 5 liber. Dneska potřebovali ještě dva.
Nejmladší Hawke, Pete, se začal smát. „Hele, vidíte to? Chlap s provazem na krku. Asi mu nestačilo jednou.“
Ostatní se přidali. Meg jen otřela pult a mlčela. Věděla, že když se v Kotvě začne prát, skončí to buď krví, nebo penězi.
Silas nepil. Jen točil sklenicí.
„Nech toho,“ řekl tiše.
„Cože?“ zvedl se Pete a strčil do stolu. Pivo se vylilo. „Ty nám budeš říkat co?“
Silas vstal. Byl vysoký, hubený, ale stál jako stožár v bouři. Složil si rukávy. Pod nimi měl na předloktích vypálené značky. Značky královského námořnictva. Dezertér.
„Neprodávejte lidi,“ řekl. „Našel jsem na moři dost těl, co šli na dno v okovech.“
Nejstarší Hawke vytáhl nůž. „A kdo jsi ty, abys nám kázal, Crowe?“
Ticho. Jen praskalo dřevo v krbu a za oknem hučel vítr.
Silas se pohnul rychle. Ne jako rváč. Jako člověk, co už byl na laně. Chytil Hawkeho za zápěstí, otočil mu ruku a nůž spadl na zem s cinknutím. Druhou rukou ho praštil loktem do krku. Hawke padl na kolena a lapal po dechu.
Druhý bratr vytáhl pistoli. Meg byla rychlejší. Hodila po něm těžký džbán. Trefila ho do hlavy. Rozbilo se to na tisíc kusů.
Rvačka trvala minutu. Končila tím, že tři Hawkesové leželi na podlaze v louži piva a krve, a Silas stál nad nimi. Nedýchal ani rychle. Jen se díval ke dveřím.
Do nich právě vstoupili dva muži v rudých kabátech. Námořní pěchota. Přišli pro Silase. Odměna 20 liber.
„Silas Crowe,“ řekl seržant. „Jsi zatčený jménem krále.“
Silas se podíval na Meg. Ona na něj. Pak kývl.
„Než půjdu,“ řekl, „zaplaťte paní za rozbité věci.“
Sáhl do kapsy. Vytáhl váček. Nebyly v něm peníze. Byly v něm knoflíky. Mosazné, od námořní uniformy. Hodil je na pult.
„To je vše, co mi zbylo z lodi. Prodejte je.“
Seržant mu dal pouta. Když ho vedli ven do mlhy, Meg zavolala: „Proč ses nevrátil domů, Crowe?“
Zastavil se. Otočil hlavu.
„Protože doma už nikdo nebyl, paní.“
Dveře se zavřely. V Kotvě zůstalo ticho. Jen vítr bil do oken.
Meg sebrala knoflíky. Bylo jich sedm. Na každém bylo vyryté malé kotvička.
O týden později visel na náměstí v Portsmouthu nový muž. Ale to už je jiný příběh.
Meg ten váček schovala pod pult. A pokaždé, když přišel do hospody nějaký kluk a chtěl být drsný, ukázala mu ho.
„Vidíš tohle? To je cena za to, myslet si že jsi tvrdý.“
A pak mu nalila rum. Na dům.
Konec
