Pokoj 237: Šepot vln
Bylo to v září. Sezóna už skončila a Hotel Atlantis u moře v Chorvatsku zevlil poloprázdný. Vlny bušily do skal a v chodbách voněl jód a starý koberec.
Přijela jsem tam na týden. Sama. Potřebovala jsem vypnout. Na recepci mi dali klíč s těžkým mosazným přívěškem. Číslo 237.
„Pěkný výhled,“ řekla recepční a usmála se. Ale v očích jí cuklo.
Pokoj byl krásný. Velká postel, balkon přímo nad mořem a okna od podlahy ke stropu. V noci bylo slyšet jen moře. A něco dalšího.
První noc jsem si myslela, že se mi to zdá. Tiché ťukání. Jako by někdo prstem ťukal na sklo zvenku. Ale byla jsem v 5. patře.
Druhou noc to bylo hlasitější. A přidal se k tomu šepot. Ženský hlas. „Pusť mě dovnitř… je mi zima.“
Ráno jsem se ptala uklízečky. Jen pokrčila rameny. „Starý hotel, paní. Fouká tu.“
Třetí noc jsem nespala. Sedla jsem si na balkon a dívala se na černé moře. Ve 3:13 se to stalo znovu. Ťuk, ťuk, ťuk.
A pak ten hlas. Blíž. Přímo u skla. „Vidíš mě?“
Rozsvítila jsem. Na balkoně nikdo nebyl. Jen mokré stopy bosých nohou. Vedly od zábradlí ke dveřím na pokoj. A končily u postele.
Večer jsem googlila. Hotel Atlantis byl postavený v roce 1978. V roce 1983 se tu utopila mladá žena. Jmenovala se Ana. Skončila prý na balkoně pokoje 237. Oficiálně sebevražda. Neoficiálně… ji tam někdo zamkl a hodil klíč do moře.
Čtvrtou noc jsem klíč od pokoje nechala na stole a šla na recepci. „Můžu prosím jiný pokoj?“
Recepční zbledla. „Paní, 237 je jediný volný s výhledem na moře.“
„Nechci výhled.“
Dlouho na mě koukala. Pak mi podala nový klíč. 112. Bez oken. Bez balkonu.
Spala jsem jako mimino. Žádné ťukání. Žádný šepot.
Poslední den před odjezdem jsem se šla podívat na 237. Dveře byly pootevřené. Uvnitř tma. A na posteli ležel mokrý ručník. Do tvaru lidského těla.
Na nočním stolku ležel můj mosazný přívěšek s číslem 237. Přitom jsem ho odevzdala včera.
Když jsem odjížděla, recepční mi řekla: „Děkuji, že jste jí naslouchala. Už je to dlouho, co s někým mluvila.“
„Ana?“ zeptala jsem se.
Přikývla. „Každý rok v září někdo přijede. A ona chce jen společnost. Aby nebyla sama s tím mořem.“
Doteď nevím, jestli jsem to byla já, kdo ji vysvobodil… nebo jestli jsem se stala další, která bude každé září ťukat na sklo pokoje 237.
Protože dneska je 12. září. A na mém balkoně v Praze slyším ťukání.
Ťuk, ťuk, ťuk.
„Pusť mě dovnitř… je mi zima.“
