Hláska co odbíjela třináctkrát
Hrad Ostrá skála stál na kraji lesa už 600 let. Už 40 let v něm nikdo nebydlel. Jen vrátný pan Dvořák a jeho fena Bára.
Já jsem tam 2 léta dělala průvodkyni o prázdninách. Prohlídky v 10, 12, 14 a 16 hodin. Nic víc. Turisti, fotky, prodej magnetek. Nuda.
Až do toho srpna.
První to bylo v úterý. Prohlídka ve 14h. Vedla jsem 20 lidí rytířským sálem a ukazovala na erb nad krbem.
V tom se v rohu sálu ozvalo cinknutí. Jako když upadne mince.
Všichni se otočili. Nic. Jen prach ve vzduchu.
„To asi okno,“ řekla jsem a pokračovala dál.
Druhý den. Prohlídka v 16h. Poslední. Už se stmívalo.
Byli jsme v kapli. Vyprávím o hradním pánovi Mikulášovi z Ostré, co tu zemřel 1387.
„Prý ho zradil vlastní bratr a nechal ho zamknout v severní věži bez jídla…“
A v tom hodiny na věži začaly bít.
Jedna… dvě… tři… až třináct.
Celá skupina ztuhla. Paní s dítětem se ptala: „Vy to tak děláte schválně ve tmě?“
„Ne,“ řekla jsem. „Hodiny jsou rozbité už 50 let. Vůbec nejdou.“
Večer jsem to řekla panu Dvořákovi. Jen mávl rukou. „Vítr. Staré zdi. Neřeš to.“
Třetí noc jsem měla v penzionu pod hradem divný sen. Stála jsem v té severní věži. Byla tam zima a na zemi slamník. Na zdi bylo vyryté: NEMÁM VODU. BRATR LŽE.
A někdo za mnou šeptal: „Třináctá odbije jen když je pravda.“
O týden později přijela paní z Národního památkového ústavu. Dělali inventuru.
Když jsme byly v severní věži, všimla si uvolněného kamene ve zdi.
Vytáhly jsme ho.
Uvnitř byla malá kožená váza. A v ní svitek. Pergamen, sotva čitelný.
Byl to dopis. Psal ho Mikuláš z Ostré svému synovi.
Psal že ho bratr obvinil z krádeže, aby získal hrad. Že ho zavřel do věže a řekl všem že utekl.
„Zemřu tu, ale pravda vyjde najevo. Až odbije třináctá, budou mi věřit.“
Paní z ústavu zbledla. „Tenhle dopis se hledal 300 let. Vždycky se říkalo že je to legenda.“
Od toho dne už hodiny nikdy znovu neodbily třináct.
Pan Dvořák říká že Bára už nevrčí do rohu rytířského sálu.
A já? Když dělám poslední prohlídku v 16h, vždycky na chvilku zmlknu u toho erbu.
Pro jistotu.
