Kati a kost z Carcassonne
Carcassonne tehdy nebylo město pro básníky. Byly to dvě kruhy hradeb a uvnitř smrad. Smrad z koželužen, z chléva, z lidí co se 3 měsíce nemyli, protože kněz říkal že koupel pouští nemoc dovnitř.
Žil tam muž jménem Girard Le Bec. Kat.
Nezvolil si to. Když mu bylo 14, chytil ho pánův fojt při krádeži chleba. Buď ruka, nebo oprátka. Girard si vybral oprátku… ale fojt se zasmál a řekl: „Oprátku dostaneš, až budeš věšet ty.“
Tak se z něj stal kat. Dědil to po otci. A v Carcassonne to byla práce na celý život.
Ráno věšel zloděje. V poledne lámal na kole ženu co otrávila manžela. Večer mu platili 3 mince za to, že stáhl z kůže psa pánovi. Lidi se mu klaněli z dálky a plivali když prošel. Byl nečistý. Ale když někoho potřebovali pověsit, najednou byl nejdůležitější muž ve městě.
Girard pil. Hodně. Jinak by to nevydržel.
Jedné zimy přišla Morová rána. Ne ta velká co vyhladila půl Evropy o pár let dřív. Jen lokální. Začala v přístavu v Narbonne a za 14 dní byla v Carcassonne.
První umřela pekařova dcera. Pak kovář. Pak kněz.
Pán města, hrabě de Trencavel, zamkl brány a nechal uvnitř jen bohaté. Chudí mohli chcípat venku.
Girard zůstal. Neměl kam jít.
Každý den kopal hroby. 20, 30 denně. Těla házeli do společných jam. Jednou ráno mu donesli tělo. Byla to Elise. Dívka z tržiště. Prodávala mu jablka a vždycky mu dala jedno navíc, zadarmo. „Pro sílu, pane kati,“ říkala a mrkala.
Teď byla modrá. S černými skvrnami na krku.
Girard ji nepoložil do jámy. Vzal ji domů. Do svého domu za hradbami, kam nikdo nesměl. Tři dny ji myl, mluvil na ni, pil u ní. Čtvrtý den začala smrdět tak, že by to cítili až na hradě.
Přišli pro něj vojáci. „Pohřbi ji, nebo tě hodíme k ní.“
Girard vstal. V ruce měl sekeru. Ne tu na hlavy. Tu na dřevo.
„Už jsem pohřbil půl města,“ řekl. „Teď pohřbíte vy mě.“
Byla to blbost. 6 vojáků proti jednomu opilému katovi. Zmlátili ho do krve, zlomili mu 3 žebra. Elise hodili na hromadu.
Ale něco se stalo. Lidi to viděli. Z oken. Zpoza dveří.
Kat. Ten nečistý. Plakal pro jednu holku s jablky.
A město, co už týden jen umíralo, najednou začalo zuřit.
První hodil kámen pekař. Jeho dcera taky umřela.
Pak ševcova žena. Pak 3 nádeníci.
Do večera hořela radnice. Hrabě de Trencavel utekl zadní branou s truhlami zlata. Brány se otevřely. Chudí vešli dovnitř.
Nebyla to revoluce. Byla to jen vzteklá únava.
Girard to nepřežil. Umřel 2 dny po tom, na vnitřní krvácení. Ale než umřel, viděl z okna jak hoří panský dům. A viděl jak nějaká žena položila jablko na jeho práh.
Pochovali ho tajně. Bez kříže. Na místě kde se křižovaly 4 cesty, aby jeho duch nemohl najít cestu zpátky.
O 100 let později tam pořád lidé nechávali jablka.
Protože v Carcassonne si pamatovali jedinou věc:
Že i kat může mít srdce. A že když už nemáš co ztratit, můžeš ztratit i strach.
