KRAKONOŠŮV DLUH
Zima 1683. Krkonoše
1. Dřevař
Martin Šedivý dřel v lese od 14. Byl dřevař. Žil v chalupě nad Špindlerovem Mlýnem s ženou Dorotou a dvěma klukama.
Zima toho roku nepřišla. Přišla jako vlk.
Sněhu po střechy. Cesty zaváté. Jídla málo.
Pán z Vrchlabí poslal fořta: „Kdo nedodá dřevo na zámek, přijde o chalupu.“
Martin šel do hor i o Štědrý den. „Pro děti,“ říkal si.
2. Hlas ve vánici
Na Čertově hoře ho chytla vánice. Bílá tma. Neviděl na krok.
Když už myslel že umrzne, uslyšel hlas. Hluboký. Jako by mluvily skály.
„Proč rušíš můj spánek, člověče?“
Z mlhy vystoupil obr. Dva metry. Plášť z mechu a kořínků. Oči jako uhlí.
Krakonoš. Pán hor.
Martin padl na kolena. „Pane, prosím. Děti hladoví. Pán chce dřevo.“
Krakonoš ho zvedl jednou rukou. „Lidé berou. Berou a nevrátí. Les krvácí.“
„Co mám dělat?“ zašeptal Martin.
„Dohoda,“ řekl obr. „Dám ti úrodu. Dřevo. Zvěř. Ale za 7 let mi dáš to nejcennější co máš.“
Martin ani nepřemýšlel. „Souhlasím.“
Krakonoš se dotkl jeho čela prstem z ledu. „Ať ti Bůh pomáhá.“
A zmizel. Vánice ustala.
3. Sedm let hojnosti
A bylo. Najednou.
Na poli úroda jako nikdy. V lese padaly stromy samy. V pasti byla zvěř každý den.
Martin postavil novou stodolu. Kluci vyrostli do síly. Dorota už nemusela tkát do noci.
Lidi mu záviděli. „S ďáblem má smlouvu,“ šeptali.
Martin jen mlčel. Každou noc počítal. 7… 6… 5…
Fořt přestal chodit. Pán byl spokojený.
4. Poslední zima
Sedmý rok. První sníh.
Martin v noci nemohl spát. Co je nejcennější? Chalupa? Pole? Život?
Ve dveřích stála Dorota. Bledá. „Slyšela jsem ho. V noci. Chodí kolem chalupy.“
Ráno našli nejmladšího syna, Janka, venku. Spal v závěji. Usmíval se. Umrzl.
Krakonoš si přišel pro slib.
Martin vyběhl ven s kosou. „Vem si mě! Ne jeho!“
Hlas se ozval z hor: „Smlouva je smlouva. Dal jsem ti sedm let. Ty mi dáš jednoho.“
Martin to pochopil pozdě. Největší bohatství nejsou peníze. Jsou děti.
Pohřbili Janka pod smrkem. Bez kněze. V zimě se hroby špatně kopou.
5. Účet
Martin už nikdy nevkročil do lesa. Stal se poustevníkem. Žil v jeskyni nad Labem.
Každou zimu, když fouká vítr přes Sněžku, prý ho slyšíš křičet.
„Vrať mi ho! Vrať mi ho!“
Lidi v údolí říkají: Když je zima moc krutá, Krakonoš si vybírá dluhy.
A nikdy nebere peníze.
