Dům s modrými dveřmi
Ema pracovala v knihovně v Driteni. Každé ráno v 7:30 odemykala, utírala prach z regálů a dávala na okno kaktus. Ten kaktus jí dal táta, než odešel.
Měla 34 a žila sama v malém bytě nad pekárnou. Vůně čerstvého chleba jí lezla do oken v pět ráno. Někdy to bylo hezké. Většinou to bylo jen… tiché.
Před 3 lety se stalo to nejhorší. Její mladší brácha Matěj, 19 let, bouračka na cestě do Českých Budějovic. Vrátil se v pátek domů na víkend a už se nevrátil.
Od té doby Ema přestala slavit narozeniny. Přestala jezdit na kole. Přestala odpovídat na „jak se máš“. Odpovídala jen „dobře“. A pak šla domů, uvařila si čaj a koukala na seriály, u kterých nemusela přemýšlet.
Rodiče se po půl roce odstěhovali k sestře do Německa. Říkali že „potřebují změnu“. Ema jim to neměla za zlé. Chápala to. Jenže dům po babičce v malé vesnici u Lipna zůstal prázdný. S modrými dveřmi. Matěj ho miloval. Vždycky tam o prázdninách opravoval loďku.
Jednou v zimě přišel do knihovny pán. Asi 60. V rukavicích, s mokrým kabátem. Hledal knihu o stavbě dřevěných lodí.
„Pro vnuka,“ řekl. „Chceme ji spolu na jaře postavit.“
Ema mu ji našla. Když odcházel, zapomněl na pultu klíče. Staré, na modré stuze.
Druhý den přišel znovu.
„Vy jste ta, co má ten dům u Lipna, že?“ zeptal se najednou. „Poznal jsem vás. Jste Nováková. Chodil jsem do školy s vaší mámou.“
Ema přikývla. Srdce jí spadlo do žaludku.
„Já… já jsem ten, kdo jel proti Matějovi,“ řekl potichu. „Už 3 roky nespím. Chtěl jsem jen říct… bylo to mlha. A já jel moc rychle. Odpustit mi nemusíte. Ale musel jsem to říct.“
Ema nic neřekla. Jen mu podala ty klíče. Ruce se jí třásly. Ten den zavřela knihovnu o hodinu dřív a brečela v autobuse celou cestu domů.
Půl roku s nikým nemluvila.
Pak přišlo jaro. A s ním dopis. Bez odesílatele. Uvnitř byla fotka. Ten pán a malý kluk, asi 10 let, stáli u vody. V rukou drželi malou dřevěnou loďku. Natřenou na modro. Stejně jako ty dveře.
Na zadní straně bylo napsané jen: „Dokončili jsme ji. Jmenuje se Ema. Plave.“
Ema ten dopis četla 20x. Nevěděla co s tím. Zlost? Smutek? Úleva?
O měsíc později se zvedla. Nasedla na vlak. Jela k tomu domu s modrými dveřmi. Poprvé po 3 letech.
Dveře byly odemčené. Uvnitř to vonělo dřevem a barvou. Na stole ležel plán té loďky. A vedle něj malá krabička. V ní byl Matějův starý nůž na vyřezávání. A lísteček: „Myslel jsem že by ho chtěl aby ho někdo používal dál. Ne aby ležel v šuplíku. – J.“
Ema si sedla na zem. A poprvé po 3 letech nebrečela ze smutku. Brečela protože si vzpomněla jak se Matěj smál když mu ta loďka poprvé sjela do vody.
Od té doby jezdí do toho domu každý víkend. Uklízí. Maluje. Na jaře vysadila na zahradě slunečnice.
A loni na podzim? Ten pán Jirka přišel znovu. Tentokrát s tím klukem. Přinesli kávu a koláč. Seděli 3 hodiny na verandě a mlčeli. Bylo to trapné. A zároveň to bylo poprvé, kdy Ema neměla pocit že je sama.
Letos v létě jeli všichni 3 k Lipnu. Ta modrá loďka „Ema“ plula pořád. Kluk jí dovolil kormidlovat.
Ema pořád pracuje v knihovně. Pořád má ten kaktus na okně. Ale už zase slaví narozeniny. A občas odpoví na „jak se máš“ větou „dneska je to lepší“.
Bolest nezmizela. Ale přestala bydlet sama. Nastěhovala se k ní naděje.
