Lucerna na Karlově mostě
Bylo to v zimě roku, kdy už nikdo nepočítal letopočty. V Praze padal sníh tak tiše, že i Vltava přestala šumět. Jen led na ní občas praskl, jako by si město povzdechlo.
Na Karlově mostě stála lucerna číslo 17. Nebyla nejstarší, ani nejnovější. Byla jen… vytrvalá. Každý večer ji rozsvěcoval pan Havel, lampář. Měl ruce od sazí a kabát, který pamatoval ještě císaře pána.
„Víš,“ říkal lucerně, když ji zapaloval, „ty svítíš, aby se lidi nebáli jít domů.“
A lucerna svítila.
Jedné noci přišla k mostu dívka v tenkých střevících. Vlasy měla mokré od sněhu a v náručí svazek papírů. Básně. Psala je pro někoho, kdo už na Starém Městě nebydlel.
Zastavila se pod lucernou číslo 17 a četla. Nahlas. Aby ji slova zahřála.
„Milý, až sníh roztaje, přijdu. Počkej u té lucerny, co svítí nejvíc.“
Vítr jí bral slova a házel je do tmy. Pan Havel ji viděl z dálky. Chtěl jít říct, ať jde domů, že je zima. Ale nešel. Nechal ji dočíst.
Ráno byly papíry pryč. Vítr si je vzal. Dívka také. Už se nevrátila.
Ale lucerna číslo 17 svítila dál. Každý večer.
Léta plynula. Války přišly a odešly. Most opravovali, dlažbu měnili, lampy dávali elektrické. Jen tu sedmnáctku nechali. „Pro památku,“ řekli.
A víš co je zvláštní?
Dodnes, když v únoru napadne hodně sněhu a je úplné ticho, jdou kolem té lucerny lidi pomaleji. Někteří se zastaví. A mají pocit, že slyší ženský hlas, jak čte básně.
Nejsou blázni.
Jen Praha si pamatuje.
Praha si pamatuje všechny, kdo pod lampami čekali, plakali, smáli se a milovali. A lucerna číslo 17 svítí proto, aby na ně nezapomněla.
Protože některé světlo není od elektřiny.
Je od příběhů.
