Poslední opona pro slečnu Elen
Bude to dlouhý, sedni si do první řady 🎭
Jihočeské divadlo v Českých Budějovicích. Listopad 1998. Venku mlha, uvnitř páchne starý samet a pudr.
Dnes se hraje „Lady Macbeth“. Premiérový večer. A hlavní roli má hrát slečna Elen Vávrová. 24 let, talent jak blázen, a první velká role v životě.
V 17:30 bylo na šatně dusno.
„Kde je Elen?!“ řval režisér pan Kubát. „Generálka byla včera! Dneska je premiéra!“
Nápověda Jana koukala do programu. „Před 20 minutami šla do maskérny. Říkala že si chce ještě jednou projít monolog u zrcadla.“
Maskérna byla zamčená zevnitř.
Ve 17:45 pan Kubát nechal vyrazit dveře.
Elen seděla před zrcadlem. V kostýmu. V plné masce. Oči otevřené a upřené do zrcadla. V ruce držela dopis.
Nebyla živá.
V divadle vypuklo peklo. Sanitka, policie, novináři. Premiéru zrušili.
Oficiální verze: „Srdeční selhání. Mladá herečka nevydržela tlak.“
Nikdo tomu nevěřil. Elen byla zdravá jak řípa. A ten dopis? Policie ho zabavila a už se o něm nikdy nemluvilo.
Divadlo se 3 měsíce nehrálo. Pak přišel novej soubor. A pověsti.
O 6 měsíců později
Nástupce Elen byla herečka Simona. Taky mladá, taky ambiciózní. Dostala roli Lady Macbeth.
První týden zkoušek. Simona chodila pozdě do šatny. „Někdo mi pořád přehazuje věci,“ stěžovala si. „A v zrcadle vidím odraz, ale nejsem to já.“
Ve 22:14 během večerního představení se stala věc.
Simona stála na jevišti a říkala: „Pryč, proklatá skvrno!“
V tu chvíli zhasla všechna světla. Jen jeden bod na ni.
A v hledišti, v 5. řadě, seděla žena. V kostýmu Lady Macbeth. S bílou tváří a černýma očima.
Když se rozsvítilo, byla pryč.
Od té doby to začalo. Každou premiéru. Každou generálku.
Věci co se děly:
- Zvukař přísahal že ve sluchátkách slyší ženský hlas šeptat text o 2 věty dopředu
- Nápověda našla na pultíku lístečky s poznámkami. Rukopisem Elen. „Dýchej. Neboj se. Oni tleskají.“
- Kulisy se samy pohnuly. Těžká brána do ložnice. O 10 cm. Každou noc.
- Kostymérka našla na věšáku Elenin kostým. Mokrý. Jako by v něm někdo plakal.
Nikdo nechtěl hrát Lady Macbeth. Role byla prokletá.
O rok později. Já.
Jmenuju se Marek. Jsem jevištní technik. Nováček. Nevěřil jsem na duchy.
Dostal jsem noční službu. Zavírat divadlo po generálce.
23:40. Všechno vypnutý. Jen já a ozvěna. Procházel jsem hledištěm s baterkou.
A tam v 5. řadě seděla ona. Elen.
Neměla masku. Vypadala unaveně. Smutně.
„Vy jste novej?“ zeptala se. Hlas měla tichý, jako když mluvíš do polštáře.
Skoro jsem utekl. Ale něco mě drželo. „Jo. Jsem Marek.“
„Já vím. Viděla jsem tě zkoušet světla.“ Poklepala na sedačku vedle sebe. „Posaď se. Už dlouho jsem s nikým nemluvila.“
Sedl jsem si. Byl ledovej. „Co… co se vám stalo?“
Podala mi ten dopis. Ten samej co měla v ruce. „Přečti si to. Až to dočteš, pochopíš.“
Otevřel jsem ho. Byl krátký:
Kubát mi řekl že když nepodepíšu smlouvu na dalších 5 let za pakatel, skončím. Že mě zničí. Že nejsem nic bez něj. Dneska je premiéra. Já už hrát nebudu. Ale někdo hrát musí. Ať vidí, co to udělá s člověkem.
Dočetl jsem. Zvedl jsem oči.
Sedačka vedle mě byla prázdná.
Ale na jevišti svítil reflektor. A v něm stála Simona. Zkoušela monolog. Sama. Ve 23:55.
Od té noci už nikdo Elen neviděl.
Simona dohrála celou sezonu. Byla nejlepší Lady Macbeth, co tu kdy byla. Říkala že jí někdo „pomáhá s intonací“.
Pan Kubát odešel do důchodu o půl roku dřív. Prý „ze zdravotních důvodů“.
Dnes
Divadlo pořád stojí. V 5. řadě je jedno místo vždycky volné. „Pro Elen“, říkají staráci.
A když je premiéra a všechno jde hladce, zvukař mi pošeptá:
„Slyšels to? Zase jí to někdo napovídal.“
Já jen přikývnu a zkontroluju reflektory.
Někdy potlesk není jen pro živé.
