Pokladna č. 7 – Markéta
Markétě je 41. Pracuje v Tescu na Pražské v ČB už 9 let. Pokladna č. 7.
„Ta u mrazáků,“ říkají o ní kolegyně.
Je to vážný i úsměvný zároveň. Jako život.
6:45 Ráno. Náběh.
Markéta si dává kafe z termosky a kontroluje pás. Ubrousky, sáčky, drobný.
Vedoucí Kája projde kolem: „Marky, dneska je inventura a důchodci. Drž se.“
První zákazník je pan Šulc. 82 let. Každé ráno rohlík a Kofola.
„Pani Markéto, dneska mi zase spočítejte nazpátek. Ať vím že nekradu.“
„Pane Šulc, vy nekradete. Vy darujete. 5 korun jsem vám včera dala míň.“
Oba se zasmějou. On jí strčí do ruky jablko. „Na svačinu.“
To je ta vážná část. Pan Šulc bydlí sám. Dcera je v Kanadě. Markéta je jeho ranní kontakt s lidma.
10:30 Dopoledne. Důchodci + matky.
Fronta až k pečivu. Všichni chtěj mluvit.
Paní Nováková vykládá 2 vozíky. „Markétko, já vím že zdržuju, ale manžel je v nemocnici a já musím nakoupit na 14 dní.“
Markéta pípá a mezi tím balí. „A co mu nesete dobrýho?“
„Bujóny. Říkal že mu chutnaj jen moje.“
Markéta jí k bujónům přihodí pytlík lentilek. „Od firmy. Na povzbuzení.“
Pak přijde maminka se 3 dětmi. Nejmladší řve, prostřední rozlil jogurt, nejstarší krade žvýkačky.
Markéta to vidí. Schválně vezme ty žvýkačky, naskenuje je a řekne: „A tyhle jsou dneska za 1 korunu. Akce.“
Maminka zrudne a pak se rozbrečí. „Děkuju.“
„V klidu. Včera jsem byla taky taková.“
To je úsměvný. Protože v tu chvíli prostřední zakřičí: „Mami, ta paní u kasy je kouzelnice!“
15:00 Odpoledne. Studenti a úlety.
Přijde kluk, tak 17. V košíku jen 10 Red Bullů a ponožky.
„Na mejdan,“ řekne trapně.
Markéta pípá. „A hygienu nepotřebuješ? Zubní kartáček třeba?“
Zrudne ještě víc. „Jo. A ještě… ehm… kondomy.“
Markéta ani nemrkne. Naskenuje. „Chceš do sáčku? Ať je to důstojný.“
Když odchází, tak mu ještě hodí sáček bonbonů. „Na kocovinu.“
Pak přijde chlap v obleku. Nakoupí za 4000. Víno, sýry, losos.
U placení vytáhne kartu a ta nejde.
Zpotí se. „To není možný…“
Markéta se podívá dozadu, kde je fronta 8 lidí.
„Pane, máte hotovost? Nebo to můžu odložit a vy se vrátíte?“
Chlap: „Já nemám nic. Zapomněl jsem peněženku.“
V tu chvíli paní za ním, babička v květovaných šatech, vytáhne peněženku.
„Já to zaplatím, synku. Můj taky jednou zapomněl. A vrátil se s kyticí.“
Chlap odešel a za 20 minut byl zpět. Se stovkou a kyticí růží. „Pro vás, paní.“
Dal ji babičce. Celá pokladna tleskala.
21:50 Večer. Zavírání.
Poslední zákazník. Mladá holka. Oči uplakaný. V košíku jen chleba, paštika a ubrousky.
Markéta to naskenuje. 67 Kč.
Holka loví v kapse. Má tam 43 Kč.
„Mně to nevadí, nechte si to,“ řekne Markéta rychle. „A ty ubrousky jsou dneska zadarmo.“
Holka: „Proč jste tak hodná?“
„Protože včera jsem byla já ta s 43 korunami,“ odpoví Markéta.
Když holka odejde, Markéta zhasíná pokladnu. Nohy bolí. Záda taky.
Kája jde kolem: „Jak to šlo?“
„Normálně,“ pokrčí Markéta rameny. „Zachránila jsem 2 dny, rozbrečela 1 mámu a vdala 1 babičku.“
Jde domů. V tašce má 3 jablka od pana Šulce, lentilky a vzkaz od kolegyně:
„Jsi nejlepší pokladní v ČB.“
