ECHO VELVET: Pád a kletba desky č. 4
Byli jsme bohové. Aspoň na 3 roky.
ECHO VELVET vznikli v Brně v roce 2018. 4 lidi z paneláku. Já – Kuba na kytaru a zpěv. Bára na bicí. „Mrož“ na basu. A Eliška. Eliška na klávesy a na náš hlas.
První deska Neon v dešti byla punk. Druhá Krev a cukr už hrála v rádiích. Třetí Stíny pod kůží nám dala Lucernu. Vyprodanou.
A pak přišla deska č. 4. Poslední tón.
Všechno začalo v tom studiu na Žižkově. Byla zima 2021. Venku covid, uvnitř nás. Chtěli jsme něco velkého. Něco, co přežije nás.
Producent říkal: „Kluci, tohle je moc temné. Lidi chtějí po covidu radost.“
Mrož na to: „A my chceme pravdu.“
Pravda byla ta, že se Eliška a Mrož tajně rozešli. A nenáviděli se. Ale na pódiu se na sebe usmívali jako nejšťastnější pár na světě.
Bára pila. Já jsem psal texty o ní a o nich. O nás všech.
Nahrávali jsme 4 měsíce. Každou noc do 6 do rána. V té poslední skladbě Kletba Eliška na klávesy zahrála motiv, co zněl jako dětská ukolébavka pozpátku. Naskakovala z toho husí kůže.
„To tam necháme,“ řekla. „Ať to lidi děsí.“
Deska vyšla v březnu 2022. První týden 30 tisíc prodejů. Kritici ji nazvali „nejodvážnějším českým albem dekády“.
Jeli jsme turné. 40 měst. Pokaždé vyprodáno.
A pak se to zlomilo. V Ostravě.
Po koncertě jsme se hádali v šatně. Kvůli penězům. Kvůli Elišce. Kvůli tomu, kdo zničil koho.
Mrož hodil kytaru o zem. „Končím. Tohle není kapela. To je márnice.“
Bára rozbila láhev. „Bez Mrože nikam nejedu.“
Eliška jen stála u okna a koukala ven. „Doporuhráli jsme poslední tón,“ zašeptala.
Následující den jsme zrušili celé turné. Deska Poslední tón byla stažena z prodeje. Oficiálně „kvůli technické chybě ve zvuku“.
Neoficiálně proto, že 3 lidi z našeho týmu tvrdili, že když tu písničku Kletba pustili pozpátku, slyšeli Eliščin hlas: „Najděte mě.“
Eliška zmizela týden po tom. Nechala byt prázdný. Klíče na stole. Telefon vypnutý.
Policie nic. Fanoušci bláznili. Konspirace všude.
My 3 jsme se už nikdy neviděli. Já jsem přestal hrát. Mrož odjel do Irska makat na stavbu. Bára se vdala a má 2 děti.
Ale ta deska žije. Na bazarech se prodává Poslední tón za 8000 Kč. Na YouTube jsou videa, kde ji lidi pouští pozpátku. A v komentářích píšou: „Slyším ji. Šeptá.“
Loni mi přišel balíček. Bez odesílatele. Uvnitř bylo vinylové LP. Poslední tón. A na desce vyryté nehtem:
„Zahraj to ještě jednou. Prosím. Kuba.“
Doteď ho mám. Doteď jsem ho nepustil.
Bojím se, že když to udělám, uslyším poslední tón. Ten, co jsme nikdy nedohráli.
A bojím se, že bude patřit mně.
