Kámen u jezera Lough Derg
Vítr v Irsku nefičí. On řeže. Řeže do kůže, do kostí, do paměti.
A právě ten vítr mě v roce 2011 zavedl do zapadlé vesnice u jezera Lough Derg. Přijel jsem dělat reportáž o zmizelých. Oficiálně jich tu bylo 7 za posledních 20 let. Neoficiálně… každej místní věděl o dalších.
První noc jsem spal v hospodě „U Černého psa“. Majitel, chlap jako skříň s jizvou přes obočí, mi nalil whiskey a řekl jedinou větu:
„Po setmění nechoď ke kameni. Ani pro nic na světě.“
Jaký kámen? To mi neřekl. Jen plivnul do krbu.
Třetí den jsem ho našel. Na břehu jezera stál osamělý menhir. Černý, mokrý, porostlý mechem. Okolo něj kruh udusané hlíny. A v hlíně stopy. Bosé. Dětské. Vedly do vody… a nevracely se.
Ve vesnici se o tom nemluvilo. Staré ženy dělaly kříž a odplivly si. Mladí se smáli. „Legenda pro turisty, kámo.“
Ale já jsem v noci nemohl spát. V 3 ráno mě probudilo bubnování na okno. Déšť. A za deštěm zpěv. Ženský hlas. V gaelštině. Smutný, táhlý.
Vzala mě zvědavost. Vzal jsem baterku a šel. Mlha byla tak hustá, že jsem viděl jen 2 metry před sebe. Pach rašeliny a hnijících listů.
Kámen stál na místě. A u něj stála ona.
Holka. Tak 14. Mokré šaty, dlouhé černé vlasy přilepené na obličej. Bosá. Dívala se na jezero.
„Ztratila ses?“ zeptal jsem se anglicky.
Otočila se. Oči měla úplně černé. Bez bělma. A usmála se. Zuby měla ostré jako břitva.
„Čekám na tátu,“ zašeptala. „Řekl, že si pro mě přijde, až uschne rašelina.“
V tu chvíli mi došlo, co mi ten hospodský neřekl. Před 30 lety tu jeden chlap utopil vlastní dceru. Aby „zachránil rodinu před chudobou“. Zazdil to, tělo hodil do jezera ke kameni. A od té doby se tu každých pár let někdo ztratí. Vždycky v noci. Vždycky u kamene.
Holka zvedla ruku a ukázala na vodu. „Už jde.“
Z mlhy se vynořila postava. Vysoký chlap. V ruce držel provaz. Měl oči prázdné. Šel přímo ke mně.
Nerozmýšlel jsem se. Běžel jsem. Slyšel jsem za sebou šplouchání a ten smích. Dětský smích, co se mění v ječení.
Doběhl jsem do hospody celý promočený. Hospodský na mě jen koukl a podal mi další whiskey.
„Viděl jsi ji, co?“
Přikývl jsem.
„To je Mairead. Každý rok si najde někoho nového. Aby táta mohl jít dál.“ Odmlčel se. „Letos to měl být ty.“
Od té doby jsem v Irsku nebyl. Ale každý rok 2. listopadu, na Dušičky, dostanu mail. Bez odesílatele. Jen fotka.
Černý kámen u jezera. A vedle něj nové bosé stopy. Vedoucí do vody.
Letos jich bylo osm
