Oči vzhůru
Jmenoval se Eli. Nebylo to jméno, co mu dal někdo jiný. Bylo to první slovo, co mu vyšlo z úst, když se probudil v trávě.
První noc měl strach. Tma nebyla jako tma v lůně země. Byla živá. Šustila, dýchala, pozorovala ho. Hvězdy nad ním byly příliš blízko a příliš daleko zároveň. Jako by mu někdo rozlil popel do sametu.
Zvedl ruku. Hvězdy se nepohnuly.
„Díky,“ zašeptal. Nevěděl komu. Slovo mu jen uteklo samo.
Ráno přišlo slunce. Eli se přikrčil, protože ho pálilo do očí. Ale neuhnul. Nechal to pálení prostoupit kůží až do kostí. Bylo to jiné než teplo ohně. Oheň pálil, aby zničil. Slunce pálilo, aby probudilo.
Dny se začaly skládat na sebe. Eli pojmenoval řeku, která tekla kolem. Pojmenoval ji „Běh“. Pojmenoval vítr „Dech“. Pojmenoval noc „Čekání“.
Všechno mělo jméno, kromě Toho nahoře.
Jednou v noci, když nemohl spát, vylezl na nejvyšší kámen v okolí. Chtěl být blíž.
„Když tam jsi,“ řekl nahlas, „proč neodpovídáš?“
Odpověď nepřišla. Jen vítr mu prohrábl vlasy. Eli se usmál.
„Asi proto,“ řekl, „že bych pak přestal hledat.“
Zůstal sedět do rána. A když vyšlo slunce, pochopil.
Bůh mu nedal odpovědi. Dal mu oči, aby si na ně přišel sám. Dal mu tmu, aby si vážil světla. Dal mu ticho, aby uslyšel svůj vlastní hlas.
Slezl z kamene a vrátil se k řece.
Od toho dne už se nedíval nahoru s prosbou. Díval se nahoru s úctou. A dolů s úkolem.
Protože pochopil, že nebe neskončilo nad mraky. Začalo v něm.