Rubrika: FANTAZIE

ZTRACENÁ NA DÁLNICI Vracela jsem se v neděli večer z Moravy. GPS mě poslala „zkratkou“ mimo D1.Bylo 23:40, pršelo a já byla unavená. Navigace řekla: „Za 300 metrů odbočte vpravo.“Odbočila jsem. A ocitla se na úplně prázdný okresce. Bez lamp. Bez značek. Jenom pole a tma. Po 10 minutách mi došlo že něco není ok.

POSLEDNÍ SMĚNA Bylo půl třetí ráno a benzínka u dálnice D1 byla prázdná. Jenom hučely lednice s nápojema a sem tam projelo auto. Pracovala jsem tam sama už 4 měsíce. Noční směny mi nevadily. Klid, kafe, knížka. Šéf říkal: „V noci se nic neděje.“ Ten den ale přijel on. Modrý Passat, špinavý, poznávací značku jsem

Aladin a světlo v kapse Aladin nebyl princ. Nebyl ani z Bagdádu. Narodil se v malé vesnici mezi skalami, kde vítr nosil písek až do postele a studna dávala vodu jen těm, kdo čekali do noci. Jeho otec umřel dřív, než stihl Aladinovi ukázat, jak se drží kladivo. Máma tkala koberce na prodej kupcům, kteří

Noční autobus číslo 47 Byla půl druhé ráno. Zastávka U Kovárny. Déšť bubnoval do plechový stříšky tak, že člověk neslyšel vlastní myšlenky. Martin tam stál sám. Poslední autobus mu ujel, další jel až za hodinu. Chtěl jít pěšky, ale do mlhy se mu nechtělo. Tak čekal. Přesně ve 2:07 přijel autobus 47. Starý Ikarus, co

„Vězeň na vodě„ Řeka byla ten den jako zrcadlo. Tak klidná, že dvojstěžník „Filip Vranovský“ vrhal do vody dokonalej stín. Příliš dokonalej. Babička mě přivezla na břeh když mi bylo dvanáct. „Podívej se,“ šeptla a stiskla mi ruku. „Ta loď tu kotví už čtyřicet let. Nikdo neví proč.“ Všichni ve vsi říkali to samý. Parník

Strážce Hromového Útesu Když se nad Černými horami začaly stahovat mraky, starý lid zavíral okenice a děti zapomínaly na hry. Nebylo to kvůli dešti. Všichni věděli, že hromy a blesky nepatří nebi. Patří jemu. Ashkar, poslední drak ohnivých šupin, nespal staletí v jeskyni plné zlata. Spal na hraně světa. Na Hromovém Útesu, odkud je vidět

Magická pouť u černé věže Každých sedm let, když měsíc stál přesně nad Černou věží u Olšavy, se v údolí rozsvítily lucerny. Ne obyčejný. Ty co hořely bez ohně. Karla poprvé uslyšela hudbu o půlnoci. Jemný cinkání rolniček a housle, co hrály melodii, kterou nikdy neslyšela, ale znala ji zpaměti. Ráno na návsi stála brána.

Zrcadlo sester Kovářových V Jeseníkách stojí dům, co nemá adresu. Najdeš ho jen když zabloudíš schválně. Říkají mu „Dům beze stínů“. A v něm žily dvě sestry. Eliška a Klára Kovářovy. Nikdo je neviděl stát vedle sebe. Nikdy. 1. Pravidlo domu Eliška se narodila za úplňku. Klára o hodinu později, když měsíc zakryl mrak. Od

Lavice v parku Každé ráno v sedm přišel pan Karel do parku. Měl ošoupaný kabát, noviny pod paží a v kapse pytlík se semínky. Sedl si na třetí lavici zleva. Tu u kašny. Nekrmil holuby. Jen je pozoroval. Rozložil noviny, ale nečetl. Díval se na vodu, jak dělá kruhy. Lidi chodili kolem. Běžci, maminky s

ČAJ O PŮL ŠESTÝ NA BAKER STREET Rok 1887. Londýn. Thomas měl pekárnu na rohu Baker Street. Každý ráno ve čtyři vstával, rozdělával oheň v peci a hnětl těsto, dokud mu prsty neztvrdly. Nebyl to žádnej hrdina. Jen pekař. Večer o půl šestý zavíral krám. Sundal zástěru, umyl si ruce a šel o dvě ulice

ŠEPOT MEZI 21 DNY Bylo to 21 dní, 3 hodiny a 35 minut před kontaktem. V serverovně fóra V&R_666 nesvítilo nic kromě neonových nápisů. Dva stíny stály u starýho CRT monitoru. Monitor blikal. Na obrazovce odpočet. První silueta se naklonila k druhý. Téměř neslyšně zašeptala: „Slyšel jsi to taky? Ten šum mezi sekundama?“ Druhá silueta

Most bez jména Za řekou, kde voda teče do kopce, stojí most. Nemá zábradlí. Nemá název. A nikdo neví, kdo ho postavil. Říká se mu Most bez jména, protože jméno dostaneš až když přejdeš na druhou stranu. A většina lidí to nedotáhne. Na začátku mostu sedí starý muž. Nemá peníze, nemá loď, nemá kouzla. Má

Knihovnice, co sbírala neodeslané dopisy Na půli cesty mezi snem a probuzením stojí dům bez dveří. Najdeš ho jen když zabloudíš v myšlenkách moc daleko. Uvnitř je knihovna. Nemá regály plné knih. Má regály plné dopisů. Knihovnice se jmenovala Elian. Neměla věk. Vlasy měla bílé jako papír a prsty od inkoustu, i když nikdy nepsala.

Hlídačka Hvězdného Mostu Na okraji světa, tam kde mapa končí a začíná jen černá čára, stála věž. Nebyla z kamene ani ze dřeva. Byla z ticha. V té věži žila Lyra. Nikdo nevěděl, kolik jí je. Vypadala na třicet, ale oči měla starší než kořeny hor. Vlasy jí tekly dolů jako rozlitý mléčný prach a

Kde kvetou lotosy i v noci Stará paní Alžběta říkala, že rybník za domem je bezedný. Ne proto, že by ho někdo měřil. Ale protože když se do něj podíváš v půlnoci, vidíš v něm víc hvězd než na nebi. Její vnuk, Matouš, jí nevěřil. Bylo mu dvanáct, a v tom věku člověk věří jen

Jméno, které odvezl poslední vlak Mlha ležela na kolejích jako stará deka, kterou nikdo nevypral. Byla těžká, mokrá a tlumila zvuky. Jediné, co procházelo skrz, byl vítr. Ten pískal mezi pražci a nesl s sebou pach deště a rezavého kovu. Stála tam už hodinu. Nebo dvě. Čas se u kolejí počítá jinak. Nela se nejmenovala

Cirkus Bez Návratu Každých 11 let se v kraji objeví. Vždycky v noci mezi 30. říjnem a 1. listopadem. Přijede na starých vagonech, postaví stan za jednu noc a ráno už svítí světla. Jmenuje se Cirkus Bez Návratu. Nikde není na plakátech. Vstupné se neplatí penězi. Lída ho našla v roce 1997. Bylo jí 16,

Noční na stole č. 7 Pavel pracoval v márnici Nemocnice Na Hrázi 14 let. Říkal, že horší je zubní pohotovost. Tam lidi křičí. Tady už mlčí. Každá noc byla stejná. Přijde sanitka, přiveze tělo, sepíše protokol, tělo do chladícího boxu. Hotovo. Pavel nemluvil s mrtvými. Mluvil s nimi až ráno, když dělal pitvu. Říkal, že

Mlýn u Černé vody Mlýn stál u řeky už 180 let. Místní mu říkali „U Černé vody“, i když voda byla spíš hnědá od rašeliny a listí. Poslední mlynář, Jakub, v něm mlel obilí ještě v roce 1968. Pak přišla povodeň, odnesla hráz a mlýn umlkl. Lidé se mu začali vyhýbat. Ne kvůli zříceným zdem.

Jméno měl Burek. Nikdo nevěděl proč. Našli ho u kontejneru za sídlištěm v únoru. Byl to kříženec, někde mezi labradorem a čímkoliv, co se ten den mihlo kolem. Váha odhadem 12 kilo, z toho 3 kila bláta a 1 kilo strachu. Oči měl hnědé a pořád se díval za záda, jako by čekal, že ho

Poslední jízda čísla 447 Lokomotiva číslo 447 neměla jméno. Měla jen číslo vyražené do mosazné desky, kterou už nikdo nečetl. Rez jí sežrala půlku nápisu a déšť zbytek. Stála na odstavné koleji u Veselína už 17 let. Děti jí říkaly „Železný dědek“. Přelézaly ji, malovaly na ni srdce a nadávky, schovávaly se v kotli když

Oči vzhůru Jmenoval se Eli. Nebylo to jméno, co mu dal někdo jiný. Bylo to první slovo, co mu vyšlo z úst, když se probudil v trávě. První noc měl strach. Tma nebyla jako tma v lůně země. Byla živá. Šustila, dýchala, pozorovala ho. Hvězdy nad ním byly příliš blízko a příliš daleko zároveň. Jako

Prst Boha na spoušti Nebyl to sen. Ale ani bdění. Vlastina si to uvědomila až ve chvíli, kdy se jí přestalo chtít mrkat. Stála na ničem. Pod nohama neměla zem, nad hlavou strop. Jen černo. Hustá, sametová tma protkaná tisíci jehlami světla. A před ní se točila. Galaxie. Obrovská, pomalá, živá. Modrofialové spirály se líně

Melodie, co se nezastavila Kolotoč stál na kraji Veselé Lhoty od roku 1978. Červeno-zlatý, s koňmi, co měli oči malované tak živě, že ti je bylo blbý se na ně dívat dlouho. Zavřeli ho v roce 2003. Důvod nikdo neřekl nahlas. Jen se začalo šeptat, že dcera majitele, Markéta, tam spadla o pouti. Bylo jí

Světlo z třetí věže Našel jsem ten hrad náhodou. Mapa říkala, že je to zřícenina u Křivoklátska. Název neměla. Jen škrábnutí na staré vojenské mapě z roku 1948. Přijel jsem tam v říjnu, kolem páté odpoledne. Mlha už lezla z údolí. Hrad vypadal přesně jako na fotce, co koluje po fóru – tři věže, polorozpadlá

Dům na Lipové 14 V roce 1987 se do starého domku na kraji Brna nastěhovala rodina Novákových. Dům koupili levně. Moc levně. Sousedé říkali, že je to proto, že tam nikdo nevydržel dýl než rok. Novákovi mávli rukou. Povídačky. První měsíc byl klid. Opravovali, malovali, zařizovali. Problémy začaly, když se dceři Lence udělalo dvanáct. Začalo

Hotel Úsvit Na mapách už není. Zmizel v roce 1974, když se sesula silnice vedoucí skrz průsmyk Orlí hřbet. Ale když jedeš po staré cestě za mlhy, pořád ho najdeš. Stojí tam, jako by se těch 50 let nic nestalo. Hotel Úsvit. Postavil ho v roce 1928 podnikatel Václav Král pro bohatý Pražáky, co jezdili

Loď, která se vrací za úplňku Rybáři z vesnice Kráčík jí říkají Mlčící panna. Ne proto, že by byla tichá. Právě naopak. Když se objeví na obzoru, celé moře ztichne. Vítr ustane, vlny se srovnají jako sklo a i racci přestanou křičet. Je to horší než bouře. Protože víš, že něco přichází. Poprvé ji viděl

V malém městě Kamenice stál hřbitov na kopci už 200 let. Lidi mu říkali Starý klid. Většina hrobů byla zarostlá břečťanem a jména na náhrobcích nešla přečíst. Uprostřed stál hrob číslo 13. Bez jména. Jen prasklý kámen a datum 1887. O tom hrobě se vyprávělo, že v něm leží Jakub Mráz. Kovář, kterej byl obviněnej

    Pán z Hradu Krákory Hrad Krákory stál na skále nad vesnicí už 400 let. Nikdo tam nechodil. Lidi říkali, že je prokletý. V roce 2019 jsem to ignoroval. Byl jsem fotograf. Hledal jsem místa, kde ještě nikdo nebyl. Bouřka se blížila a já věděl, že fotky s bleskem nad zříceninou budou stát za

O duchu, co zapomněl strašit

Poslední hovor z budky č. 17 V Malé Lhotě zrušili poslední veřejnou telefonní budku v roce 2019. Všichni říkali, že je to k ničemu. Mobily má přece každý. Jenže budka č. 17 nikdy nezmizela. Stála dál na rohu u starého nádraží, zapomenutá, s rozbitým sklem a číselníkem, ze kterého chyběly tři číslice. Marek tam chodil

Poslední jízda malé Elišky V uličce za starým loutkovým divadlem stojí tříkolka už 40 let. Nikdo si nepamatuje, komu patřila. Říkají, že patřila Elišce. Bylo jí čtyři roky, když v roce 1984 zmizela během městských slavností. Naposledy ji viděli, jak se na téhle tříkolce řítí dolů z kopce, směrem k řece. Tříkolka se našla druhý

Hra s Ďáblem V roce 1923 zmizelo v podzemním kasinu v Praze 7 lidí za jednu noc.Policie našla jen stůl, židle a balíček karet. Žádné těla. Karty nebyly normální. Na každé bylo jméno. Datum. A způsob smrti. Říkali mu Krupiér.Nevypadá jako z Bible. Nosí oblek. Voní drahým tabákem. A když se usměje, vidíš že má

Jmenoval se Pippo. Kdysi bavil děti na kočovným cirkusu u Tábora. Děti se smály, když žongloval s hořícíma pochodněma. Rodiče tleskali, když dělal balonkový zvířátka. Pak v roce 1987 cirkus shořel. Za jednu noc. Úřady řekly, že to byla nehoda. Že Pippo uhořel uvnitř stanu. Ale nikdo nenašel tělo. A od tý doby, vždycky když

Páska č. 12 Našel jsem ji v bytě po babičce mezi starými účtenkami.Tesla B4, černá, těžká. Páska uvnitř byla popsaná fixem: “12 – NEMAŽ”. První 3 minuty jen šum.Pak se ozval babiččin hlas. Klidný, jako když mi četla pohádky. “Petře, když tohle posloucháš, jsem už pryč. Neboj se. Ale nesmíš jít do sklepa.” Zastavil jsem

Záznam č. 47 [00:01]Dobrý den, mluvíte na hlasovou schránku Davida Nováka. Právě nemůžu přijmout hovor. [00:08]Pauza. Někdo dýchá. [00:12]Tohle je záznam ze 14. října. Včera.Včera jsem mluvil s tebou. Říkal jsi, že přijdeš večer. Že si musíme promluvit o mámě. [00:22]Máma zemřela před třemi lety.Pohřbíval jsem ji já. [00:28]Zvuk kroků v bytě. Ne moje kroky.

PRÁZDNÝ POKOJ Dům koupili levně. Realitka říkala, že poslední majitel zemřel v nemocnici. Klíče předali rychle, fotky na webu byly pořízené ještě za jeho života. Anna vešla do pracovny první. Dveře vrzly a světlo z lampy na stole se rozsvítilo samo. „Nezaplatil elektřinu,“ řekla a zasmála se. Nikdo neodpověděl. Pokoj byl přesně takový, jak ho

PÍSMO V knihovně na půdě starého domu našel Martin svazek papírů převázaný černou stuhou. Inkoust byl vybledlý, ale symboly na pergamenu jako by se hýbaly, když na ně svítilo světlo lampy. Čísla 3, 6, 9. Oko uprostřed kruhu. Římské MDXCIV – 1594. Nikdo nevěděl, čí je to písmo. Děda, který v domě žil sám, o

Dům na konci Mlžné ulice Eliška se vrátila do domu po 20 letech jen proto, že banka pohrozila dražbou. Matka zemřela v zimě, tichá a sama. Otec zmizel dřív, ještě než Eliška pochopila proč. Zůstala stará cihlová budova na kraji města, kde mlha nelítala pryč ani v červenci. První noc nespala. Ze zdi v chodbě

Tanec duchů Na hřbitově v Krumlově se každý rok na noc z 1. na 2. listopadu děje věc, o které mlčí i hlídač. O půlnoci přestane vítr. Všechno ztichne tak, že uslyšíš, jak ti bije srdce. A z kaple vyjde hudba. Není to hudba z rádia. Jsou to housle, co hrají bez smyčce. A k

Vlak Fantazie V půlnoci, kdy staré nádraží v Kladsku ztichne tak, že uslyšíš vlastní tep, přijíždí vlak, který není v žádném jízdním řádu. Nemaže koleje. Nevrže. Jen se objeví v mlze jako černá silueta s okny, ve kterých hoří světlo barvy měsíce. Vagonům chybí čísla. Místo toho mají na bocích vyryté symboly – oko bez

Tajemné zrcadlo z podkroví Na půdě starého domu v Jihlavě stálo přes šedesát let zrcadlo, které nikdo nepoužíval. Mělo popraskaný rám z tmavého dřeva a sklo lehce zažloutlé časem. Majitelé ho přikrývali prostěradlem, protože prý „špatně působí“. Co se dělo, když spadlo prostěradlo V roce 1987 se do domu nastěhovala rodina Novákových. Děti si hrály

Dům na konci schodů Na první pohled obyčejný dům. Dřevěné schody, kovové zábradlí, za dveřmi ticho. Ale kdo zná tyhle místa, ví že právě tady se děje nejvíc. Fotku jsem pořídila pozdě odpoledne. Slunce už bylo nízko a házelo dlouhé stíny přes schody. Žádný vítr, žádné zvuky. Přesto jsem měla pocit, že se na mě

Studna u Staré Hory Babička říkala, ať tam po setmění nechodím. „Od té doby, co se tam utopil Marek z horní chalupy, voda šepotá,“ varovala mě. Bylo mi 16 a bral jsem to jako pověru. Jedné letní noci v roce 2011 jsem se vracel z hospody oklikou přes les. Měsíc byl v úplňku a studna

Tikání v prázdném domě Některé domy nezemřou, když z nich odejdou lidé. Jen zmlknou. A čekají. Dům na fotce stojí na okraji vesnice. Okna má zabedněná, zahrada přerostlá. Oficiálně je neobydlený. Neoficiálně tam prý pořád někdo je. Místní vypráví, že když jdeš kolem po desáté večer, uslyšíš tikání. Pravidelné, pomalé, jako staré kyvadlové hodiny. Problém