Vlak Fantazie
V půlnoci, kdy staré nádraží v Kladsku ztichne tak, že uslyšíš vlastní tep, přijíždí vlak, který není v žádném jízdním řádu.
Nemaže koleje. Nevrže. Jen se objeví v mlze jako černá silueta s okny, ve kterých hoří světlo barvy měsíce.
Vagonům chybí čísla. Místo toho mají na bocích vyryté symboly – oko bez víčka, klíč bez zámku, ruka co sahá z vody. Dveře se neotvírají klikou. Otevřou se jen tomu, kdo si v duchu položí otázku, na kterou se bojí znát odpověď.
Jmenuje se Vlak Fantazie.
Uvnitř je vzduch těžký a voní po starém papíru, dešti a něčem, co připomíná spálený cukr. Kupé jsou prázdná, ale když se posadíš, na protější lavici se objeví někdo, kdo vypadá jako ty. Jen o pár let starší. Jen s očima, které už viděly, co ty teprve potkáš.
„Kam jedeš?“ zeptá se tě.
A ty nevíš. Nikdo neví. Vlak Fantazie nemá cíl. Má jen zastávky.
Zastávka Zapomenutých Jmen – tam vystupují vzpomínky, které jsi pohřbil, aby ses mohl hýbat dál.
Zastávka Nikdy Neřčeného – tam slyšíš věty, co jsi měl říct, ale neřekl.
Zastávka Co Kdyby – tam vidíš život, který bys měl, kdybys před deseti lety odbočil doleva místo doprava.
Vystoupit můžeš jen jednou. A nikdy nevíš dopředu, na jaké zastávce.
Průvodčí neexistuje. Lístek taky ne. Platíš tím, že necháš ve vlaku něco ze sebe. Strach. Lhaní si. Naději, že se všechno spraví samo.
Ráno, když vlak zmizí v mlze stejně tiše jako přijel, probudíš se ve své posteli. Koleje před domem budou prázdné. Ale něco se změní.
Buď přestaneš mít strach ze tmy.
Nebo začneš slyšet, jak vlak houká každou noc.
Říká se, že kdo nastoupí třikrát, už se nevrátí.
A prý je to dobře.
Protože svět potřebuje lidi, kteří se nebojí vystoupit mezi světy a zjistit, co je dál než vysvětlení.