Studna u Staré Hory
Babička říkala, ať tam po setmění nechodím. „Od té doby, co se tam utopil Marek z horní chalupy, voda šepotá,“ varovala mě. Bylo mi 16 a bral jsem to jako pověru.
Jedné letní noci v roce 2011 jsem se vracel z hospody oklikou přes les. Měsíc byl v úplňku a studna zářila jako stříbro. Zastavil jsem se napít.
Když jsem se naklonil, voda byla klidná. A pak se pohnula. Ne vítr, ne kámen. Zespodu bublaly bubliny a mezi nimi vyplouvala slova. Ne česky. Znělo to jako když mluvíš pod vodou s pusou plnou písku.
„Vrať… co… není… tvoje…“
Couvnul jsem. Studna ztichla. Ale na hladině zůstaly tři kapky, které se hýbaly proti sobě, jako by si něco říkaly.
Doma jsem nemohl spát. Ráno jsem našel na zápraží starý rezavý řetízek. Patřil Markovi. Našel jsem ho u studny den předtím, než zmizel.
Od té doby tam nechodím. A když procházím kolem, neslyším vodu. Slyším jméno.