Dům na konci Mlžné ulice
Eliška se vrátila do domu po 20 letech jen proto, že banka pohrozila dražbou. Matka zemřela v zimě, tichá a sama. Otec zmizel dřív, ještě než Eliška pochopila proč. Zůstala stará cihlová budova na kraji města, kde mlha nelítala pryč ani v červenci.
První noc nespala. Ze zdi v chodbě se ozývalo škrábání. Ne myši. Ne praskání dřeva. Někdo tahal nehty po omítce, pomalu, jako by počítal. Vždycky to začalo ve 3:12 a v 3:13 ustalo. Jako by něco ztratilo sílu přesně na vteřinu.
Druhý den prohrabávala krabice v obýváku. Našla svazek starých novin. Titulek z 14. května 2006: Tragédie v rodině Novákových. Dívka nalezena ve sklepě.
Pod tím byla fotka. Dvě holky před domem. Mladší se smála do foťáku. Starší stála vzadu, ruka na rameni sestry. Tvář měla rozmazanou. Jako by se nechtěla nechat vyfotit.
Eliška si nepamatovala, že měla sestru.
Večer našla klíč. Visel na háku za kotlem, schovaný pod vrstvou sazí. Patřil k zámku ve sklepě, který byl zamčený na tři závory. Matka jí vždycky říkala, že tam je vlhko a plíseň. Že tam nechodí.
Sestoupila dolů v 3:10. Lucerna blikala. Vzduch byl studený i v srpnu.
Ve sklepě nebyla plíseň. Byla tam postel. Dětská, kovová, s oprýskanou modrou barvou. Na prostěradle byly tmavé skvrny. A na zdi škrábance. Zářezy, jeden vedle druhého, počítaly dny. Poslední zářez končil u slova: Pojď.
V 3:13 se světlo zhaslo samo.
Někdo stál za ní. Necítila dech, ale cítila chlad. Jako by jí někdo dýchal na krk z místnosti vedle.
„Poznáváš mě, Eliško?“
Hlas byl mladý. Rozbitý. Jako když mluvíš s vodou v puse.
Otočila se.
Stála tam holka asi 12 let. Bosá, v noční košili, kterou Eliška nosila v první třídě. Kůže měla barvu starého papíru. Oči byly černé celé, bez bělma. Vlasy mokré, i když ve sklepě nepršelo.
„Já jsem Alena,“ řekla. „Tvoje sestra.“
Eliška couvla. „Lžeš. Já neměla sestru.“
Alena se usmála. Ne ústy. Oči se jí pohnuly nahoru, jako by se smála zevnitř.
„Matka řekla, že když budu hodná, zapomene na mě. A ty jsi pomohla.“
Vzpomínky přišly nárazem.
Bylo jí 7 let. Hrály si na schovávanou. Alena spadla do sklepa, když se snažila schovat za starou skříň. Eliška slyšela ránu. Slyšela volání.
A pak přišla matka. Řekla: „Nehýbej se. Když budeš ticho, bude to lepší pro všechny.“
Eliška byla ticho. 3 dny. Dokud nepřijela sanitka. Pro prázdnou postel.
„Proč jsi mě nechala dole?“ zeptala se Alena. Přiblížila se. Z úst jí kapala studená voda. Voněla po železe a stojaté vodě.
„Byla jsem dítě,“ zašeptala Eliška. Kolena se jí podlomila.
„Děti vědí, kdy něco zabili,“ řekla Alena. Dotkla se jí studené ruky. „A teď to víš taky.“
Ráno našel soused otevřené dveře. V obýváku nikdo nebyl. V kuchyni ležel klíč od sklepa.
Ve sklepě seděla Eliška v tý dětský posteli. Schoulená. Škrábala nehty do zdi. Počítala.
Na zdi bylo napsané: 3:13.
Oči měla otevřené. Ale dívala se skrz zeď, do tmy za ní.
Od tý doby se v domě každou noc ve 3:13 ozývají dva hlasy.
Jeden šeptá: „Proč jsi mě nechala?“
Druhý odpovídá: „Promiň.“
A když posloucháš moc dlouho, třetí hlas se přidá. Tvůj.
Říká: „Jdu za tebou, Aleno.“
Dům už nikdo nekoupil. Realitka ho stáhla z nabídky. Říkají, že když tam strávíš noc, přestaneš mluvit ve spánku. Začneš počítat.
A v 3:13 už nevíš, jestli jsi nahoře, nebo dole.