Poslední jízda malé Elišky
V uličce za starým loutkovým divadlem stojí tříkolka už 40 let. Nikdo si nepamatuje, komu patřila.
Říkají, že patřila Elišce. Bylo jí čtyři roky, když v roce 1984 zmizela během městských slavností. Naposledy ji viděli, jak se na téhle tříkolce řítí dolů z kopce, směrem k řece.
Tříkolka se našla druhý den. Celá od bláta, ale bez škrábance. Eliška ne.
Od té doby se děje tohle: Když je mlha a hodiny bijí půlnoc, tříkolka se pohne. Ne sama. Vždycky ji někdo tlačí.
Lidé, co šli kolem pozdě v noci, přísahají, že slyšeli dětský smích a cinkání starého zvonku. A když se podívají blíž, vidí malé otisky bosých nohou v prachu vedle kol. Vždycky vedou od tříkolky… pryč z uličky. Jako by Eliška konečně našla cestu domů.
Od té doby ji nikdo neodváží uklidit. Říkají, že dokud tříkolka stojí na místě, Eliška se neztratí znovu.
Někteří nechávají v košíku bonbóny. Ráno jsou pryč.
Klukovi jménem Marek bylo 16, když vsadil s kamarády 500 korun, že se o půlnoci posadí na tu prokletou tříkolku a dojede až na konec uličky.
Byla mlha. Hustá, že neviděl na dva metry. Zvonku se nikdo nedotkl, ale stejně cinkl. Jednou. Potom podruhé.
Tříkolka se rozjela sama.
Marek chtěl seskočit, ale nohy mu jakoby přimrzly k pedálům. Začalo ho to vézt. Rychle. Příliš rychle na tříkolku. Uličkou, kolem popelnic, kolem zdi, kde z vlhkosti stékala černá voda.
A pak ucítil, že za ním někdo sedí. Malý, lehký. Ruce ho objaly kolem pasu.
„Počkej na mě,“ zašeptal dětský hlas. „Zabloudila jsem.“
Když kamarádi přišli ráno, tříkolka stála na místě. Jako vždycky.
Marek zmizel.
Na zemi zůstaly jen dva páry otisků – jeden velký, jeden malý. Oba vedly pryč z uličky. A v košíku ležel jediný bonbón. Rozbalený.
Od té doby se v uličce nikdo neukáže po setmění.
Ale tříkolka je pořád tam. Čistá. Jako by na ni někdo čekal.