Poslední hovor z budky č. 17
V Malé Lhotě zrušili poslední veřejnou telefonní budku v roce 2019. Všichni říkali, že je to k ničemu. Mobily má přece každý. Jenže budka č. 17 nikdy nezmizela. Stála dál na rohu u starého nádraží, zapomenutá, s rozbitým sklem a číselníkem, ze kterého chyběly tři číslice.
Marek tam chodil kouřit, když potřeboval vypadnout z baráku. Bylo mu osmnáct, matka pila, otec zmizel před rokem do Německa a neozval se. Budka smrděla močí a vlhkem, ale byla ticho. A v tichu se líp přemýšlelo.
Jedné listopadové noci v půl třetí ráno ho probudil telefon. Vlastní mobil mlčel. Zvonil zvuk ze snu – ostrý, kovový, jako z budky č. 17.
Zvedl se, prošel městem prázdným jak po evakuaci. Pouliční lampy blikaly. Budka stála na místě. Sklo bylo celé, jako by ho někdo vyměnil. A uvnitř svítilo slabé oranžové světlo.
Zvedl sluchátko.
„Haló?“ řekl.
„Marek?“ ozval se hlas. Ženský. Starý, chraplavý. Jako by mluvila z hloubky studny. „Konečně tě mám.“
Položil sluchátko. Ozvalo se vytáčení samo od sebe. Znovu zvedl.
„Nezavěšuj. Jestli zavěsíš, přijdu za tebou,“ řekla.
„Kdo jsi?“
„Tvá babička. Ta, co zemřela před dvěma lety. Nebo si myslíš, že jo?“
Marek zůstal ztuhlej. Babička zemřela v nemocnici v Plzni. Byl u toho. Držel ji za ruku, dokud jí nezhasly oči.
„Lžeš,“ řekl.
„Tak se zeptej, proč jsem ti nikdy nedala ten náramek. Ten se stříbrným křížkem. Řekla jsem ti, že ho dostaneš, až budeš velkej. Ale velkej jsi byl už loni. A já mlčela. Víš proč?“
Dech mu ztěžkl. Náramek ležel v krabici na půdě. Našel ho minulý týden. Nikdy mu o něm neřekla.
„Protože jsem nebyla mrtvá,“ zašeptala. „Ne úplně. Budka č. 17 mě drží. Všechny budky, co zrušili, mají jednu. Dveře. A já jsem na druhý straně.“
Z druhého konce se ozval škrábavý zvuk. Nehty na skle. Něco se tlačilo zevnitř budky ven, i když Marek stál venku a budka byla prázdná.
„Chceš vědět, co se stalo tátovi?“ pokračovala. „Nejel do Německa. Zavolal z týhle budky. A už nezavěsil.“
Marek ucouvl. V kapse mu vibroval mobil. Zpráva od neznámého čísla: Nezvedej to. Uteč.
Byla to otcova stará SIMka. Tu zrušili před osmi měsíci.
„Marek,“ zašeptala babička, „poslední hovor je vždycky zadarmo. Ale zaplatíš časem. Chceš mluvit s tátou?“
Z budky se vyhrnul chlad. Pára z úst mu mrzla ve vzduchu. Ve sluchátku se ozvalo těžké dýchání. A pak hlas: „Synu… nepouštěj mě dovnitř…“
Marek pustil sluchátko. Ozvala se rána. Sklo budky prasklo zevnitř. Na chodníku zůstaly mokré otisky bosých nohou, vedoucí od budky k nádraží. A mizely u kolejí.
Od tý doby budka č. 17 znovu zvoní každou noc v půl třetí. Nikdo to nezvedá. Aspoň ne dvakrát.