Tanec duchů
Na hřbitově v Krumlově se každý rok na noc z 1. na 2. listopadu děje věc, o které mlčí i hlídač.
O půlnoci přestane vítr. Všechno ztichne tak, že uslyšíš, jak ti bije srdce. A z kaple vyjde hudba.
Není to hudba z rádia. Jsou to housle, co hrají bez smyčce. A k nim tleskání bosých nohou na kameni.
Říkají tomu Tanec duchů.
Přijdou ti, co zemřeli náhle. Ti, co neměli čas se rozloučit. Mladá nevěsta, co spadla z koně týden před svatbou. Voják, co se nevrátil z války a našli ho až na jaře. Dítě, co usnulo u řeky a už se neprobudilo.
Nestanou kolem hrobů. Stoupnou si do kruhu uprostřed cesty a tančí.
Není to smutný tanec. Je to rychlý, divoký, jako by doháněli všechno, co nestihli zaživa. Sukně šustí, i když je vítr pryč. Ruce se dotýkají, ale neprocházejí skrz sebe. V tu noc mají tělo.
Můžeš se dívat. Ale nesmíš vstoupit do kruhu.
Stařenka Marie to neposlechla v roce 1978. Říkala, že poznala svého bratra mezi tanečníky. Vstoupila dovnitř, natáhla ruku.
Od tý doby ji nikdo neviděl. Našli jen její střevíc uprostřed cesty.
Od té noci se v kruhu tančí třináct párů. Předtím jich bylo dvanáct.
Housle přestanou hrát přesně v 1:00. Duchové se ukloní, poděkují si. A vrátí se do hlíny.
Ráno je cesta čistá. Žádné stopy. Jen rosa a vůně levandule, i když tam žádná neroste.
Říká se, že kdo uslyší Tanec duchů a neuteče, ten příští rok uslyší i své jméno v tom tleskání.
A to znamená, že už je zvanej.