PÍSMO
V knihovně na půdě starého domu našel Martin svazek papírů převázaný černou stuhou. Inkoust byl vybledlý, ale symboly na pergamenu jako by se hýbaly, když na ně svítilo světlo lampy. Čísla 3, 6, 9. Oko uprostřed kruhu. Římské MDXCIV – 1594.
Nikdo nevěděl, čí je to písmo. Děda, který v domě žil sám, o tom nikdy nemluvil. Jen před smrtí řekl: „Když to začneš číst, musíš dočíst do konce. Napůl se to nedělá.“
Martin to nedoposlechl. Byla to blbost. Pověra.
První noc se probudil na to, že někdo píše v jeho pokoji. Škrábání brku po papíře, pravidelné, pomalé. Na stole ležel prázdný sešit a na něm přibývaly řádky. Stejné symboly jako na pergamenu. Stejná ruka. Ale Martin v noci nespal. Ležel s otevřenýma očima a díval se do tmy.
Druhý den nenašel v sešitě nic. Papír byl čistý. Jen na okraji stálo číslo 369.
Třetí noc už nespal vůbec. Svítil si na ruce. Nepsal nikdo. Inkoust se objevoval sám. Slovo po slovu. Věta po větě. Bylo to vyprávění o muži, který v roce 1594 našel způsob, jak zapsat myšlenku tak, aby ji četl i ten, kdo zemřel. Aby mu odpověděl.
„To není možné,“ řekl si nahlas.
V tu chvíli se v sešitě objevila nová věta. Jeho písmem.
„Mluvíš se mnou.“
Martin zaklapl sešit a hodil ho do krabice. Ráno byla krabice pryč. Na jejím místě ležel pergamen. Čerstvý. Jako by ho někdo právě dopsal.
Na konci stálo: „Nyní je řada na tobě. Písmo si tě vybralo.“
Od té doby Martin píše každou noc. Říká, že musí. Že když přestane, začne ho bolet hlava, jako by mu někdo tlačil prsty na spánky zevnitř. A že občas, když se podívá na svoje ruce, vidí na nich inkoust, i když nic nepsal.
Našel jsem ty zápisky po něm. Jsou v archivu webu. Nečti je všechny najednou.
Některé věty odpovídají.