Jmenoval se Pippo.
Kdysi bavil děti na kočovným cirkusu u Tábora. Děti se smály, když žongloval s hořícíma pochodněma. Rodiče tleskali, když dělal balonkový zvířátka.
Pak v roce 1987 cirkus shořel. Za jednu noc.
Úřady řekly, že to byla nehoda. Že Pippo uhořel uvnitř stanu. Ale nikdo nenašel tělo. A od tý doby, vždycky když je mlha a měsíc je v úplňku, se na starý louce za městem rozsvítí světla.
Slyšíš smích. Dětskej, vysokej.
Pak vidíš jeho.
Nestojí. Naklání se. Hlava nakřivo, jako by mu praskla páteř. Úsměv má od ucha k uchu, ale v očích nic není. Jen tma.
Nenabízí balonky.
Nabízí, že si s tebou zahraje na schovávanou.
Problém je, že když tě najde, už se schovávat nemusíš.
Místní říkaj, že když projíždíš kolem ve 3:13 ráno a zatroubíš třikrát, objeví se u silnice.
Nikdo to nezkoušel dvakrát.