Hrníčky na dvě ruce
Když Anička umřela, bylo Martinovi 38.
Zůstali po ní tři. Ema 9, Kuba 6 a malá Terezka, které byly 3.
První měsíc byl jen mlha.
Martin vařil těstoviny bez soli. Zapomínal na svačiny. Večer usínal na gauči v jejím svetru.
Jednoho rána našel v kuchyni vzkaz na lednici. Aniččin rukopis.
„Miláčku, hrníčky jsou v horní skříni. A nezapomeň Kubovi dávat do svačiny okurku, jinak ji vyhodí.“
Rozbrečel se u dřezu. A pak začal vařit.
Naučil se zaplétat Emě copy. Googlil „copánky pro začátečníky“ o půlnoci.
Naučil se Terezce číst O krtkovi tak, aby u toho neměl knedlík v krku.
Naučil se být doma i táta i máma. Někdy obojí v jeden den.
Nebylo to dokonalé.
Křičel, když Kuba rozbil mléko. Plakal v koupelně, když si myslel že ho nikdo neslyší.
Jednou na rodičáku řekl: „Omlouvám se, jsem tu sám.“ A jedna máma mu po tichu podala kapesník.
Po roce našel Ema v jeho diáři poznámku:
„Dnes Terezka poprvé řekla že jsem nejlepší táta na světě. Vím že to není pravda. Ale dnes jsem se o to aspoň pokusil.“
Teď je to 5 let.
V neděli pečou společně bábovku podle Aniččina receptu. Vždycky ji trochu připálí.
A na poličce mají 4 hrníčky. Tři používají. Ten čtvrtý stojí vedle konvice.
„Pro mámu,“ říká Terezka. „Ať má taky kafe, až se dívá.“
Martin už neříká „jsem na to sám“.
Říká: „Jsme čtyři. Jeden nás hlídá z nebe.“
Někdy život vezme to nejdůležitější.
A člověku nezbyde než z těch střepů postavit nový domov.
Ne stejný. Jiný. Ale pořád domov.